Skandál z lepší pražské společnosti aneb AFÉRA DOKTORA MOROSZE

V tom příběhu je něco z Vančurova románu Konec starých časů i Gogolova Revizora. Stačilo, aby počátkem roku 1899 dorazil do Prahy plukovní lékař americké armády, navíc hrabě a hrdina raněný v boji a pražská smetánka byla u vytržení. Zvlášť, když se šarmantní cizinec jménem Anton Morosz – coby polský rodák – pohyboval po Praze v dosud nevídaném kroji s šavlí u pasu.

Text: Dan Hrubý

Anton Morosz vystoupil z vlaku na pražském nádraží císaře Františka Josefa I. v polovině ledna 1899 a ubytoval se v luxusním hotelu Monopol hned naproti nádražní budově, v dnešní Opletalově ulici. O pár dní později se přesunul do hotelu U císaře rakouského na Poříčí a znovu si vyžádal ten nejlepší pokoj s výhledem do ulice. Mnoho nocí však v hotelu netrávil. 

Navštěvoval restaurace a noční podniky po celé Praze, divadla, kabarety i veřejné domy. „Všude počínal si velmi výstředně a peníze v pravém slova smyslu rozhazoval“, popsaly jeho chování Národní listy. Obvykle přitom vystupoval v uniformě plukovníka americké armády a jeho pověst coby neobyčejně kavalírského a charismatického světáka letěla Prahou. „Upoutal především pány, kteří mu z velké části skoro slepě důvěřovali a tímto způsobem dobrodruh vetřel se i do dámské společnosti,“ líčily dál noviny.

Luxusní hotel Monopol stál naproti nádraží císaře Františka Josefa I.

V loži divadla Varieté (dnes Hudebním divadle Karlín) se seznámil s přední českou herečkou, která pro něj uspořádala soukromý večírek. Věnovala mu také tři podepsané fotografie, určené prý pro Helenu Modrzejewskou, zvanou Modjeska, nejslavnější polskou herečku té doby, která žila v Americe a byla jednou z nejbližších přítelkyň lékaře, hraběte a plukovníka Antona Morosze.

Ten hovořil dokonale anglicky, francouzsky, polsky, rusky a německy a už po několika dnech se přizpůsoboval také češtině. Kde nestačila slova, nahradil je šarm. Jen naslouchat jeho vyprávění bylo něco úžasného: MUDr. Morosz se narodil v carském Polsku a vystudoval lékařství v Petrohradě. Jeho otce (pražská smetánka se nemohla shodnout, zda šlo o polského hraběte nebo ruského generála, eventuelně obojí), nechal car ze žárlivosti nad jeho bohatstvím popravit. Sám Dr. Morosz vystupoval proti zpátečnickému samoděržaví, když se účastnil spiknutí nihilistů. Poté uprchl (jak jinak – za dramatických okolností a na poslední chvíli) před carskou policií do Ameriky. Vstoupil do armády a účastnil se americko-španělské války o Kubu. Tady byl také postřelen do nohy, když zachraňoval během vylodění u města Santiago raněné vojáky.

Ženy z lepší pražské společnosti omdlévaly. Muži si pokládali za čest, třeba jen na chvíli s tak zajímavým a oslnivým mužem hovořit.  

Polská herečka Helena Modrzejewská, zvaná Modjeska byla údajně jednou z nejbližších přítelkyň falešného lékaře

Král plesu 

Vrcholem pražského působení šarmantního cizince se stal v pondělí 13. února 1899 ples sólistů Národního divadla na Žofíně. Anton Morosz na něj dorazil v doprovodu důstojníků a předních mužů pražské společnosti v doslova fantastickém obleku, který vydával za polský národní kroj.

Jenže svět je malý.

Pražským úřadům, které s podezřením sledovaly výstřední chování zámořského důstojníka, se přihlásil původem polský lékař MUDr. Silminowicz, jenž žil dlouhé roky v americkém Chicagu a údajného  plukovníka Morosze odtud znal jako nuzného dobrodruha jménem Lawczynski, který přinejmenším dvakrát spáchal demonstrativní sebevraždu, aby si opatřil peníze soucitných lidí. 

Svědectví polského lékaře způsobilo v pražské společnosti šok. Slavná herečka ihned žádala nazpět své fotografie a kompromitovaná honorace z divadel, nočních podniků i žofínského plesu, dávala od falešného lékaře ruce pryč. Že se stala obětí podvodu, se navíc záhy potvrdilo.

Pravé jméno podvodníka

Údajného Morosze navštívil v cele Bezpečnostního oddělení pražské policie na Františku americký konzul Donelmann, jenž po delší rozmluvě „v jazyce anglickém“ podle Národních listů prohlásil, že považuje takřka za vyloučené, aby údajný Morosz byl kdykoli v minulosti příslušníkem armády Spojených států. „Tak například k určitému datu tvrdil, že ve válce odnášel raněné, kdežto konsul dokázal, že toho dne válka vůbec nebyla.“ 

Jak je to s jeho medicínskými znalostmi měl prověřit policejní lékař Dr. Pečírka. „Když však domnělý lékař Morosz nevěděl ani, jaké jsou předměty při zkoušce na petrohradské universitě při prvním rigorosu, kde přitom, jak tvrdil, získal doktorát lékařství, a když dále policejního odborníka ubezpečoval, že používá při porodnictví zvláštní …prostředek elektrický a také opium, prohlásil Dr. Pečírka, že vědomosti cizince v oboru nenasvědčují, že by jej bylo možné považovat za lékaře.“

V tu chvíli neznámý cizinec rezignoval a přiznal, že se ve skutečnosti jmenuje Theofil Florian Lawczynski-Tyszkowski, narodil se 31. září 1865 ve Varšavě a je dokonce ženatý, když jeho žena Anna rozená Gerzabkova žije v San Francisku. Doklady na jméno Morosz koupil před lety od neznámého muže v Berlíně.

Kompromitovaná pražská společnost, do jejíchž řad se dobrodruh tak snadno vetřel, když ji alespoň na pár chvil dodal zdání skutečně světovosti, požadovala přísné lumpovo potrestání. Jenže za co ho vlastně soudit? 

Kdepak na Sibiř

Nakonec se z toho vyklubalo obvinění pro přestupek udání falešného jména, pod nímž se Morosz-Lawczynski zapsal do hotelové knihy cizinců, neoprávněné přisvojení šlechtického predikátu a přestupek proti zbrojnímu patentu, jehož se dotyčný dopustil tím, že nosil u pasu zahnutou šavli.

Vyšlo také najevo, že fantastický úbor, který Morosz-Lawczynski prohlašoval za polský národní kroj, a jímž tolik ohromoval pražskou společnost, zakoupil před časem za 59 marek v prodejně maškarních oděvů v Kolíně nad Rýnem. Původní argument obhájce, že šavle je nedílnou součástí národního kroje, „a zbrojní patent dovoluje u nás cizincům výslovně, že smějí při svém vystupování používati zbraní, jež se k národnímu kroji hodí“, tak přišel vniveč.

Úhlavní nepřítel pražského bonvivána – ruský car Mikuláš

Morosz-Lawczynski prohlásil, že se v Praze zastavil cestou ze Švýcarska do Hamburku, odkud chtěl odjet lodí do své nové vlasti – Spojených států. Prahu se přitom chytal opustit hned po plese sólistů Národního divadla, ovšem zdejší společnost jej natolik velebila, že neodolal a ještě pár dní zůstal.

Co bylo ovšem zajímavé, Morosz-Lawczynski i nadále tvrdil, že vystudoval v Petrohradě medicínu, avšak lékařský diplom mu byl v Německu odcizen. „Proč jste si po ztrátě původních listin nezaopatřil z Petrohradu duplikát?“ zajímal se předseda soudu. A Morosz-Lawcyznski měl při ruce pohotovou odpověď: „Když jsem dopsal ruským úřadům, ba i samému carovi, aby mně duplikát byl vydán, dostal jsem odpověď, abych si pro něj osobně přijel. A tu každý uhodne, co to mělo znamenat. Pěkně děkuji za takové pozvání, ale pobyt na jihu je mi mnohem milejším, nežli vyhlídka na pouť do Sibiře.“

Dr. Morosz ve skutečnosti Theofil Florian Lawczynski-Tyszkowski byl nakonec k velkému zklamání lepší pražské společnosti, odsouzen k pouhým 24 hodinám vězení, jež si odpykal pod radniční věží na Karlově náměstí. Zároveň byl ale vydán do Švýcarska, kde, jak zjistila pražská policie, byl stíhán pro zpronevěru přinejmenším 3500 franků, které vylákal na slečně Schwarzové z Bernu, když ji podvodně slíbil manželství.