ČARODĚJNICE Z TÝNSKÉ ULICE nabízela zázračné pytlíky s babím hněvem

V Týnské ulici, v přízemí domu U Husara (č.p. 625/11) měla začátkem  dvacátého století hokynářství sedmapadesátiletá Barbora Baxová. Neuměla číst ani psát, přesto šly Prahou o jejím umění nevídané zvěsti. Říkali jí „Mocná paní“. Nejspíš proto, že slovo „čarodějnice“ se mnozí báli vyslovit, aby jim snad neublížila nebo neuhranula jejich děti. 

Text: Dan Hrubý

Pověst, jíž se Barbora Baxová těšila, popsaly noviny v létě roku 1904 takto: „Měla opravdové styky s nadpřirozenými mocnostmi a vědomosti o tajných přírodních silách takové, že každou chorobu, každý stesk a bol vyléčila. Ženám naskakovala až husí kůže, když se dovídaly o podrobnostech ze života mocné čarodějnice. Doma ve svém bytě má prý ohyzdného trpaslíka, háďata a lidskou kostru. Není příšernějšího divadla, než když uprostřed této čeládky vyptává se na osudy těch, kteří se jí svěřili se svými bolestmi a žádali ji o pomoc.“

Tradovalo se také, že háďata i trpaslíka krmí mlékem z černé krávy. V bytě se plazí ještěrky, poskakují žáby a kostra se po vyslovení tajné formule, pohybuje, natahuje obnažené pařáty a klape spodní čelistí. 

Na veškeré trable, počínaje nemocí, konče alkoholismem manžela, pak nabízela svým zákaznicím zázračné pytlíky. Za své služby přitom nežádala peníze, nicméně důvěřivým ženám zdůrazňovala, že kouzelné pytlíky mají tím větší moc, čím více za ně dotyčná zaplatí. Jistá Anna Dvořáková tak dokonce prodala peřinu, aby měla na nákup skutečně mocných pytlíků.

Týnská ulice v době, kdy v domě U Husara (č.p. 625/11 – na konci
vpravo) úřadovala Barbora Baxová

Aby se mu nemotala hlava…

První ženou, která se na Barboru Baxovou obrátila, byla jistá Kateřina Komárková z Holešovic. Její muž, železniční zřízenec, se při práci na dráze poranil na hlavě a teď ne a ne přestat stonat. Kdosi ji doporučil, aby zašla za holešovickou kartářkou Annou Hnízdilovou a optala se, co bude s jejím mužem. 

Hnízdilová vyložila karty na stůl, pěkně jednu vedle druhé, jak byla zvyklá, pak se zachmuřila a po chvíli vážným hlasem pravila:: „Už je konec, tady karty mluví, že váš muž do týdne zemře!“ 

Komárkova zbledla a sotva ze sebe vypravila: „Bože, co já si jen počnu? Vždyť je to můj živitel. Honem musím ještě pro doktora.“

Tu ji však Hnízdilová zadržela: „Kdepak, tady už žádný doktor nepomůže. Je jen jediná na světě, která může nemocnému prospěti a tou je Mocná paní z Týnské ulice.“ 

Komárková běžela hned na Staré Město a prosila Baxovou, ať přijde k ní domů a na churavějícího manžela se podívá. Baxová skutečně do Holešovic večer dorazila a předala Komárkové hned osm kouzelných pytlíků, s tím, že má dát čtyři manželovi do postele, nejlépe pod bolavou hlavu, a čtyři ať nosí na krku jako talisman. Komárková jí zaplatila osm korun.

Když ale kouzlo ani po několika dnech neúčinkovalo, rozřízla jeden z pytlíků a našla v něm jen suché seno (jak se později zjistilo, šlo ve skutečnosti o sušený puškvorec a jehlici trnitou zvanou babí hněv), pár černých semínek a šupiny, které pocházely z kapra, co skončil na vánočním stole hokynářky z Týnské ulice. Rozčílená Komárková pochopila, že takový obsah manžela těžko vyléčí a běžela za kartářkou Hnízdilovou, koho, že jí to doporučila a vůbec, jaký je to ošklivý podvod. 

Jenže Hnízdilová ji varovala: „Jestli se o tom někde zmíníte, budete nešťastná. Baxová má doma kostru, pidimužíka a háďata. Může vás zničit. Ani netušíte, co všechno umí. Jednomu řezníkovi na Zátorách přinesla do krámu hady. Mláďata se plazila po obchodě, starý had ovinul se kolem špalku a máte vidět, jak mizerné má od těch dob řezník obchody.“ 

A tak si Komárkova nechala raději všechno pro sebe. Dodejme, že Komárek se nakonec péčí doktorů uzdravil a vrátil na milovanou železnici. 

Fotografie Barbory Baxové se nedochovala. Pro představu, jak tehdejší „čarodějnice“ vypadaly, přikládáme autentický snímek její pražské kolegyně – věštkyně Anny Soukupové.

Aby mě nehuboval…

Další ženou, kterou kartářka Hnízdilová poslala za hokynářkou do Týnské ulice, byla Barbora Tittelbachová. Pro tu Baxová připravila pytlíček, který zajistí, že se od Tittelbachové odvrátí všechna smůla. Nádavkem jí přidala kouzelný kořen, který má – s novým úplňkem vložit do vody – a v té vodě se potom devětkrát vykoupat, To, aby ji měli všichni rádi.

Annu Tampínovou pro změnu zajímalo, jestli se jí uzdraví muž trpící srdečními záchvaty a také, zda u ní zůstanou bydlet její podnájemníci. Kartářka ji tradičně poslala za Baxovou. Od té dostala Tampínová za zlatku celkem sedm pytlíčků, které měla ukrýt do skříně mezi prádlo – pak se totiž její manžel dojista uzdraví a podnájemníci nedají výpověď. K tomu jí přidala svěcenou vodu smíchanou ze všech pražských kostelů. „Když s ní pokropíte podlahu, muž vás už nikdy nebude hubovat“, pravila jí. „A kdyby přece, spalte v pravé poledne jeden pytlíček v kamnech.“

Aby neměla maléry… 

Netrvalo dlouho a do Týnské směřovalo celé procesí potřebných žen. Nějaký čas to pozoroval i dělník Tomáš Zdeborský, několikrát také nahlédl do krámku skrz okno a „jako zkušený muž hned věděl, oč se tu jedná. Už si také dovedl vysvětlit nářky svých kamarádů, kam ty jejich ženy zanášejí peníze. Aby měl důkaz, počkal si na jednu sousedku před domem. Bez dlouhých řečí ji zázračný pytlíček vzal a šel pro strážníka.“

V bytě Barbory Baxové pak nenašli policisté ani trpaslíka, ani kostru, co klape spodní čelistí a natahuje pařát, natož háďata. Dokonce ani ještěrky a žáby tu nebyly. Pouze zmíněný puškvorec, který se přidává do žaludečních likérů a listy jehlice trnité, přezdívané babí hněv, jež Barbora Baxová spolu s kapřími šupinami prodávala svým zákaznicím v pytlících jako zázračný lék.

Koncem července 1904 stanula staroměstská vědma před pražským přestupkovým soudem. „Jak jste se naučila vyrábět zázračné pytlíčky?“ zajímalo soudního tajemníka Volence, jenž dostal případ na starost. 

Jehlice trnitá (Ononis spinosa) zvaná též babí hněv

A Baxová vyprávěla, že kdysi dávno jí jedna její přítelkyně dala takový pytlíček, aby byla šťastná. „Dokud jsem ten pytlíček měla, všechno se mi dařilo a byla jsem šťastnou, ale pak mi ho policista sebral a od té doby jsem měla samé maléry“, líčila u soudu. Tehdy si také od své přítelkyně vyžádala návod na složení takového pytlíčku a začala je sama vyrábět. „Jenom jsem chtěla pomáhat lidem“, dušovala se teď. 

Soudní tajemník Volenc hokynářku z Týnské ulice vyslechl a nakonec ji bez trestu propustil. Její úmysly byly sice naivní, ale čisté, a co se týká podvedených žen, za hloupost si člověk občas trochu připlatí. Barboru Baxovou jeho rozhodnutí nijak nepřekvapilo, jeden mimořádně mocný a kouzelný pytlík si přece vzala k soudu s sebou. Až do konce svého života v roce 1913 bydlela na Starém Městě.