Ztracená stovka. Historka s cvičeným pudlem.

Případ na pohled banální, v etické rovině (a právě v té ho dobový tisk líčil) však zcela zásadní, řešil pražský přestupkový soud v sobotu 6. února 1897. Coby žalovaný zde vystupoval obchodník Brummel z tehdejší Sirkové, dnes Melantrichovy ulice. Osudným se mu stal záměr vycvičit svého psa na roveň varietních čtvernožců.

„Velkoobchodník pan Brummel ze Sirkové ulice, pán a chlebodárce věrného pudla Kára provádí se svým zamilovaným pejskem pro obveselení své i svých přátel často všelijaké kousky a byl by rád, aby huňatý Káro byl pokládán za div drezury“, líčila Národní politika s tím, že inkriminovaný pudl má pro ambice svého pána pramálo pochopení. „Kde může vyhne se akrobatickým zkouškám útěkem, eventuelně tropí při nich schválně neb z lenosti hrubé omyly a chyby“.

Posledním kouskem, který se rozhodl obchodník Brummel svého psa naučit, bylo přenášení bankovky vysoké nominální hodnoty v zubech, přirozeně tak, aby nedošlo k poškození, natož ztrátě ceniny.

Melantrichova na sklonku 19. století. Fotograf J. Jaksch

Když došel k závěru, že pudla v tomto směru dostatečně vycvičil, zasunul mu mezi čelisti rakousko-uherskou bankovku v hodnotě sta zlatých a vydal se s Kárem na procházku. Kráčeli tak ze Staroměstského náměstí Železnou ulicí ke Stavovskému divadlu. V čele pyšný obchodník Brummel se zdánlivým nezájmem naslouchající udiveným i obdivným výkřikům okolojdoucích Pražanů, za ním pudl s bankovkou v zubech.

Náhle se však obchodník Brummel zarazil. Ano, něco tady nehrálo, něco bylo špatně – lidé jej najednou míjeli bez zájmu i udivené výkřiky náhle ustaly. Trvalo ještě vteřinu nebo dvě, než pocit nepatřičnosti přerostl v děsné podezření. „Brummel se obrátil, pohlédl bystře na Karouše — a strnul. Stovka byla ta tam a milý Káro kráčel spokojeně dál, jako by se nechumelilo, nedbaje, že stovku ztratil, nebo mu ji některý čilý obdivovatel z tlamy obratně vytrhl.“

Tentokrát začal vykřikovat pan Brummel. Pobíhal Železnou ulicí tam a zase zpátky, hledal a hledal, ale svou stovku přirozeně neobjevil. „Už myslel, že se s ní vícekrát neshledá, když vtom se k němu přitočil starší chudobně oděný muž a tázal se jej, co tak zoufale na dlažbě hledá. Obchodník mu naznačil svou ztrátu a tu neznámý prohlásil, že ztracenou stovku našel a bez okolků mu ji poctivě vrátil.“

Pak se však stalo něco docela nečekaného. Něco, co záhy pobouřilo pražské veřejné mínění. „Velkoobchodník Brummel zastrčil bankovku klidně do kapsy a skoro ani nepoděkovav otočil se elegantně na podpatku k odchodu. Tu poctivý nálezce do duše uražen a roztrpčen tak nekavalírským jednáním požádal důrazně o nálezné, které dle zákona z odevzdané stovky mu příslušelo, avšak dostalo se mu pouze hrubé odpovědi a skeptického výsměchu. Mýlíte se človíčku! prohlásil velkoobchodník. Odměnu je povinen dát z nalezené věci ten, kdo ji ztratil, a to nejsem já, to je tuhle Káro! Stovku ztratil můj pes! Toho si třeba žalujte.“

Jaké pak bylo Brummelovo překvapení, když tak dotyčný muž skutečně učinil, nepohnal však před spravedlnost nebohého pudla, nýbrž jeho majitele. A okresní soud na Ovocném trhu se s lakomým obchodníkem nepáral – odsoudil ho k zaplacení povinného nálezného i úhradě soudních výloh v celkové výši dvaceti zlatých.

Bankovka, kterou svíral pudl Káro v puse. Sto rakousko-uherských zlatých.