Hýřivý číšník, napálený Emil a zpustlá aristokratka

Noční kavárna Mikado v ulici Na Můstku byla jednou z nejproslulejších v celé Praze. Alespoň, považujeme-li za měřítko proslulosti množství poběhlic, podezřelých existencí všeho druhu a policejních šťár, které sem pravidelně mířily.

„Do známé kavárny Mikado Na Můstku vrazil dnes o půl druhé hodině noční inspektor policejní stráže Stránský a zastal tu šest elegantně oděných dámiček, známých nočňátek z ulic pražských“, hlásila 10. června 1898 Národní politika. „Policista všecky zadržel a zjistil, že tři z nich jsou údajné číšnice bez zaměstnáni a tři nevěstky. Dvě z nich byly zatčeny a odvedeny do vedlejší místnosti, odkud pokusily se o krkolomný útek. Nejprve protáhly se zamřížovaným oknem do sousedního domu, kde vylezly na střechu, na to seskočily na nízkou zídku, ze které dostaly se na schody a již byly v průjezdě, aby se z domu vytratily.“
Bohužel pro dotyčné ženy, ve vratech průjezdu narazily na strážníka, který je znovu zatkl a definitivně předvedl na stanici.

Proslulá kavárna Mikado sídlila Na Můstku 384/3

O rok později, přesně 3. října 1899 se razie spojená s pokusem o dobrodružný útěk opakovala. „Když dnes ráno o čtvrté hodině ranní policejní hlídka vešla do kavárny Mikado Na Můstku, chtěla se osmnáctiletá Antonie Horníčková z Vinohradů, která se právě v kavárně nalézala, skrýti. Nepozorované otevřela v druhé místnosti okno a vyskočivši na římsu ukryla se za velkou reklamní tabulí s nápisem U Vlasty. Avšak necítila se ani tam bezpečnou a seskočila tudíž na chodník, přičemž se značně poranila,“ líčil znovu pražský list.
Antonie Horníčková věděla proč před policií prchá. V listopadu předchozího roku se v kavárně Mikado seznámila s jistým Emilem S., taktéž z Vinohrad. „Známost tato se stala brzy velice důvěrnou, neboť okolo třetí hodiny vedl si Emil S. děvče do svého bytu na Vinohrady. Horníčková pozdržela se na návštěvě až do rána a obdarována jsouc dvěma zlatými okolo osmé hodiny ranní odcházela. Emil S. též odešel kamsi na snídani, avšak chtěje platiti pohřešil tobolku, v niž měl 32 zlatých a zástavní lístek na 15 zlatých.“
Pan Emil si dal dvě a dvě dohromady a celou věc oznámil policii, která zanedlouho ženu vypátrala a část peněz u ní nalezla. Začátkem prosince pak byla Antonie Horníčková odsouzena na čtyři měsíce do těžkého žaláře.

Černá Hermína

Mezi pravidelné návštěvníky kavárny Mikado patřila také Marie Hřebíková, o níž se v pražském polosvětě tradovalo, že pochází z významného šlechtického rodu Rosenfeldů. Snad na tom bylo něco pravdy, nyní ji ovšem nikdo neřekl jinak než Černá Hermína.
„Kdysi také bývala ženou velmi pohlednou, ale tomu jest už tuze dávno. Nyní vyhlíží jako ošumělá zřícenina. Přesto se však nevzdala svého záletného živobytí“, líčila Národní politika. „Pod závojem tmavé noci toulá se Prahou a v odlehlých uličkách zastavuje bludné chodce, aby jim nabízela svou vzácnou přízeň, ještě více však, aby je dle možností okradla.“

Ve středu 4. prosince 1889 tak narazila v Náprstkově ulici (tehdy ještě Zlaté) na úplně zpitého studenta, jenž dle líčení uvedeného listu „vrávoral jako medvěd“.
Marie rozevřela náruč, aby přehradila opilcovi cestu a vzápětí ho přimáčkla na prsa, takže nabyl dojmu, že jej po způsobu lehkých žen svádí. Do ucha mu přitom mumlala škádlivá slova lásky. Zároveň vsunula ruku do kapsy studentova kabátu a vytáhla z ní peněženku.
Student si podezřelého pohybu přes svou opilost všiml. Když se ovšem pokusil prchající Hřebíkovou pronásledovat „svalil se bezvládně u nejbližšího patníku“. Přesto netrvalo nijak dlouho a Černá Hermína byla pražskou policií dopadena.

Soud s hroznou osobou

Na Štědrý den roku 1889 stanula pětačtyřicetiletá Marie Hřebíková před čtyřčlenným senátem, jemuž předsedal rada zemského soudu Adolf Drbálek. Toto je doslovný záznam výslechu obviněné Hřebíkové.
Předseda senátu Drbálek: „Už jste tu zase, vy hrozná osobo?“
Obžalovaná Hřebíková: „No, prosím jich, co mám dělat? To vědí, že sem moc ráda nikdá nejdu!“
Předseda Drbálek: „Víte-li pak, pokolikáté již budete dnes soudně trestána?“
Obžalovaná Hřebíková: „To bych, milosti, musila mít hlavu jako věrtel a potom oni to mají bez toho dobře znumerizováno!“
Předseda Drbálek: „Již čtyřiaosmdesátkrát seděla jste pro potulku, nemravný život a pro krádež. To je hezké vysvědčeni zachovalosti — a zvláště pro ženštinu! Znáte se k zločinu, z něhož jste nyní obviněna?“
Obžalovaná Hřebíková: „Prosím, skoro sama nevím, jak jsem k tomu přišla!“
Předseda Drbálek: „Spáchala jste snad krádež tu v opilosti?“
Obžalovaná Hřebíková (uraženě): „Ó, prosím! Tak to zas ne! To by mne uráželi! Já jsem z nóbl rodiny a pití už od malička navyklá.“
„Tím hůře pro vás, neboť z toho vysvitá, že jste spáchala krádež při plném vědomi. Jen tak pokračujte a doplníte brzy řadu svých trestů na stovku…“, prohlásil předseda senátu Adolf Drbálek, načež odsoudil zpustlou aristokratku k osmi měsícům těžkého žaláře a ta vzápětí nastoupila svůj jubilejní pětaosmdesátý trest.

Populární číšník Frýda

Populární pražskou postavou byl také Frýda Fuchs, číšník bez kterého „Mikado svého času ani myslitelno nebylo“, jak líčil v červnu 1910 Mládenec, tedy Týdeník hájící zájmy svobodných mužů.

„Jak stár je, těžko určiti. Celou řadu let ta samá neměnící se tvář známá každému na první pohled. Pochází ze zámožné, dlouhá léta v Praze usedlé rodiny. Nestudoval, nechtěl dle přání svých rodičů broditi se mořem fádních cifer v obchodních knihách. Již v útlém věku probouzela se v něm touha žít, píti z poháru rozkoše plným douškem… Stal se číšníkem.“
Záhy se ukázalo, že to byla dobrá volba. „Celou řadu let zaměstnán byl v kavárnách, kde z velkého peněžního obratu i jemu zůstala slušná částka lesklého kovu v rukou. Byl a dosud je miláčkem obecenstva, které jej vyhledává a které se stěhuje z jedné kavárny do druhé s ním“, pokračoval časopis oslavující staromládenecký způsob života.

Číšník Frýda Fuchs si užíval života plnými doušky

Autor zmíněného článku poznal Frýdu Fuchse právě v Mikadu. „Štíhlý, vysoký, úsečný v pohybech i v mluvě, procházel řadami stolů, u nichž bývalo vždycky tak živo, imponoval pouhým svým zjevem personálu, dámám z polosvěta i hostům. Oplýval humorem, sršel vtipem. Jeho příjem, výdělek za jednu noc, rovnal se mnohdy měsíční gáži nějakého menšího úředníka. Avšak peníze u něho rovnaly se pouhé vůni. Vyprchaly během dne, který pravidelně trávíval u karetního stolku neb v budoárku nějaké vděkuplné dámičky. A jak možno také jinak? Celé noci viděl hýřit jiné, ve dne tedy musil hýřiti sám.“

Emancipovaná majitelka

O tom, že bylo Mikado dobře prosperujícím podnikem, svědčí fakt, že jeho majitelka Marie Heřmanová koupila v roce 1902 za 26 tisíc zlatých dům ve Staré Libni a v roce 1912 vlastnila a řídila automobil (v případě ženy šlo o mimořádně emancipovaný počin). Později střídala kavárna majitele, přečkala vznik republiky, až zanikla někdy ve druhé polovině dvacátých let.

Mládenec, tedy Týdeník hájící zájmy svobodných mužů…