JEDOVÁ CHÝŠE. Historie slavné hospody. Co je pravda a co jsou jen mýty?
Snad nic tak nesymbolizuje rozpor mezi mýtem a skutečností jako Jedová chýše. Ta vypadala docela jinak, než ji vykreslil slavný seriál o hříšných lidech města pražského. Ten se odehrává ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Jenže v té době byla Jedová chýše už jen chátrající a vlastně bezvýznamnou putykou. A právě před devadesáti lety, na konci léta 1930, byla definitivně zbořena.
TEXT DAN HRUBÝ
Jedová chýše stála v Apolinářské ulici na Praze 2 (tažením myši u obrázku můžete překrýt archivní fotografii tou současnou – a naopak)
Do zániku Jedové chýše zbývaly jen hodiny, když se jeden z pražských redaktorů vydal na horní okraj Nového Města, aby čtenářům popsal, v jakém stavu se kdysi vyhlášený podnik pražské galerky nalézá. „V těsné blízkosti kostela sv. Apolináře, v okolí tří nebo čtyř domků asi stejně vysokých, stojí prohnilým šindelem kryté rozpadající se stavení, dnes již delší čas opuštěné, jedním trámem u průčelí a uvnitř několika břevny podepřené… bývalá krčma Jedová chýše,“ líčí ve čtvrtek 12. srpna 1930 Národní listy.
„Na dvorku při vstupu do zpustlé zahrady, odkud kdysi býval ze zasklené verandy pěkný výhled na svahy zahrad táhnoucích se na Slupi, je velký nápis, že vstup jest zakázán z důvodů bezpečnostních. Tím je dostatečně charakterizován desolátní stav přízemní budovy Jedové chýše i jejího okolí, ať jím jest sklep, nějaký přístavek nádvorní, nebo zbytky verandy a kuželníku na zahrádce. Všechno je skutečně nejen zubem času, ale i nenechavostí lidskou, která z rozpadávajícího se stavení odnesla, co odnésti se dalo, tak ,ohlodáno‘, že krumpáč, který již odstraňuje Jedovou chýši z povrchu země, nebude míti mnoho práce.“
Kateřinky a Červený dům
Příznačné je, že osud jedné pražské hospody (krčmy, jak psal dobový tisk), navíc tak ubohé, jak ji článek líčí, nejen že stál redaktorovi za to, aby se k ní vypravil, ale Národní listy zařadily jeho reportáž na první stranu večerního vydání. Svědčí to o pověsti, jíž se už tehdy, na přelomu dvacátých a třicátých let, Jedová chýše těšila.
Tradovalo se, že hostinec na opuštěném návrší Větrov stál už ve 13. století. O sto let později se zde scházeli odbojní šlechtici a král Václav IV. tu při noční utajené návštěvě spolu s katem dva z nich jedem odpravil. Odtud pak název hospody – Jedová chýše.
V přesnějších konturách se jeví zdejší historie v 19. století, zejména v jeho druhé polovině, a je zřejmé, že existence Jedové chýše je bezprostředně spjata s rozvojem okolní lékařské čtvrti. V sousedním domě, někdejším sídle kanovnického sboru založeného Karlem IV., vznikla nejprve první pražská porodnice (1789), přes ulici v bývalém klášteře při kostele svaté Kateřiny blázinec (1820). Jen nedaleko odtud, na Dobytčím trhu, dnes Karlově náměstí, se od svého otevření v roce 1790 rozrůstala všeobecná nemocnice. Vše pak vyvrcholilo – alespoň pro charakter blízkého okolí Jedové chýše – vybudováním Královské české zemské porodnice, dokončené v neogotickém stylu z neomítnutých červených režných cihel v roce 1875.
Zároveň přibývaly odborné medicínské ústavy, budovy lékařských fakult i ubytovny studentů, frekventantek porodních kursů a dalších zaměstnanců. Ti všichni, Češi i Němci, se teď scházeli v hospodě, která vypadala jako vesnické stavení a nesla dvojjazyčný název – Jedová chýše – Gifthütte. Otevřeno měla takřka nepřetržitě. Studenti tu pořídili vydatný oběd za přijatelných 20 krejcarů a po nocích se v jejím sále pořádaly „jodoformové bály“, pojmenované podle dezinfekce dodávající nemocničním budovám i lidem, kteří se v nich pohybovali, charakteristický odér.
Aféra Linhart–Bieberle
Relativně harmonické soužití českých a německých návštěvníků, jež panovalo v Jedové chýši do konce osmdesátých let, vzalo za své s prudkým nárůstem nacionalismu v poslední dekádě 19. století. Češi a Němci žili nyní své oddělené životy na oddělených fakultách, v oddělených vědeckých ústavech, ale i v divadlech nebo na plovárnách. Vše musela mít Praha dvakrát – i patologii. Snad jediným, co měly obě národnosti společné, byla léčebna pro duševně choré v Kateřinkách. Jak příznačné…
V dobovém kontextu je tak vlastně jen přirozené, že nemohli sdílet společnou hospodu. Zdá se, že v této době opanovali Jedovou chýši němečtí studenti, zejména nejhlasitější z nich – příslušníci velkoněmecky orientovaných studentských spolků, Burschenschaftů. Napětí, které z toho plynulo, prohloubila v zimě roku 1898 aféra Linhart–Bieberle. O co tehdy šlo?
Po víceméně banálním, a hlavně zcela náhodném konfliktu dvou opilých studentů (po vzájemném obviňování, kdo koho noční Prahou pronásleduje) napadl student české filozofické fakulty František Linhart studenta německé techniky Karla Bieberleho (uštědřil mu několik ran bičem) a ten kolem druhé hodiny v noci Čecha v tehdejší Komenského, dnes Belgické ulici na Vinohradech zastřelil.
Bieberle, jenž se vracel ze studentského srazu v centru města, měl na hlavě bílou buršáckou čepici. Právě ta zřejmě zavdala původní příčinu sporu. Pražský tribunál odsoudil německého studenta začátkem února 1899 za překročení mezí nutné obrany na tři měsíce do vězení a čeští studenti vzali Jedovou chýši coby sídlo německých Burschenschaftů útokem.
Po tomto incidentu přestali studenti obou národností hospodu navštěvovat (je přitom možné, že se jednalo o přímé nařízení vedení české i německé univerzity, respektive obou technik) a z někdejší studentské hospůdky se definitivně stala obyčejná putyka s klientelou, již tvořili hlavně zaměstnanci okolních ústavů, zřízenci či „opatrovníci“, jak se říkalo dozorcům na psychiatrické klinice v Kateřinkách, i drobní lidé z okolí, kteří sem přicházeli na pravidelné taneční zábavy. Hostům sloužil i tehdy ještě funkční kuželník. A děly se tu věci…
Inzerát, který zadal do pražského tisku hostinský v Jedové chýši Antonín Odvárka
S mrtvolou do hospody
V pátek 3. dubna 1896 přinesla Národní politika pod titulkem Šli s mrtvolou místo do pitevního sálu – do hospody následující líčení: „Před několika dny pobouřil obyvatelstvo v okolí Karlova nemálo výjev, který se udál za pozdní noci ve známé, originelní ,hospůdce mediků‘, tedy ve starém hostinci na konci odlehlé nemocniční části Nového Města, zvané U Jedové chýše. Do pivnice té, z jejíž zahrádky se prostírá pohled přes poslední zbytky starodávných hradeb do Nuselského údolí, chodili většinou mladí lékaři, posluchači medicínské fakulty a zřízenci z nemocnic i pathologických ústavů a leckdy docházelo mezi nimi k všelikým žertům, při kterých ostatnímu obecenstvu hrůzou naskakovala husí kůže. Často se stávalo, že některý student vytasil se tu s balíčkem, ze kterého čouhala uříznutá lidská ruka neb odkud se šklebila úmrlčí lebka či jiný anatomický preparát.“
Po vylíčení pověsti, jíž se Jedová chýše v minulosti těšila, list pokračuje: „Doby ty zašly, ale v těchto dnech odehrála se u hospůdky té opět příšerná episoda, která živě připomíná zašlé časy ,chýše Jedové‘. V jistém zdejším léčebném ústavu zemřel po delší nemoci muž z venkova. Mrtvola byla zahalena v rubáš, bílé plátěné prostěradlo a dva zřízenci ústavu dostali rozkaz, aby nebožtíka odnesli do pitevního sálu v pathologickém ústavu, kde mrtvé tělo mělo býti druhý den pitváno. Nosiči vydali se za pozdní noci na cestu, ale nešli přímo, kam měli nařízeno, nýbrž udělali okliku kolem Jedové chýše a zastavili se tam, aby žízeň douškem piva uhasili. Máry s umrlcem jednoduše postavili na ulici vedle vchodu do hostince, a aniž by se více o nebožtíka starali, zasedli do šenkovny k veselé pitce. Zatím pozdní chodci, kteří v tu končinu náhodou zabloudili, div se ze strašidelného zjevu mrtvoly v rubáši u vrat hospody nezbláznili. Každý se hrůzou vyhnul márám na sto kroků a v celém okolí ženské se bály z domu vykročiti. Nosičové nemocniční však pili vesele dál, a teprve když si ulovili pěknou opičku, sebrali zase nosidla s nebožtíkem a odnesli jej do pathologického ústavu v sál pitevní. Beztaktní jednání nemocničních zřízenců zaslouží nejpřísnějšího pokárání,“ končí svou zprávu z dubna 1896 Národní politika.
Nebohý profesor Heveroch
O zboření Jedové chýše rozhodli pražští radní na základě plánů stavebního úřadu v létě roku 1912. Skupinu vesnických domků, jež se v kulisách soudobé Prahy vyjímala tak nepatřičně, měly nahradit nové domy, určené buď k bydlení, eventuálně medicínskému využití pro některý z okolních ústavů nebo léčeben.
Stavebním plánům – k radosti mnoha romantiků a staromilců, kteří se už tehdy proti asanaci patrové chalupy s doškovou střechou bouřili – učinila přítrž první světová válka. V roce 1914 se stal majitelem Jedové chýše Spolek českých mediků. Odkoupil ji za 48 000 korun od Středočeského pivovaru a sladovny a hodlal na jejím místě vybudovat nový Lékařský dům, pro který se již delší dobu hledala vhodná poloha.
Hlavním iniciátorem tohoto záměru i koupě chalupy se stal zakladatel české psychiatrie profesor Antonín Heveroch, jenž žil dlouhá léta v sousedním kanovnickém domě. Vyhlídku na někdejší zahrady kláštera Na slupi si zamiloval natolik, že když z plánu sešlo – ukázalo se totiž, že parcela velikosti zamýšleného Lékařského domu nestačí –, odkoupil Jedovou chýši, aby si zde vystavěl dům k bydlení a soukromé sanatorium.
Zakladatel české psychiatrie a kupec Jedové chýše profesor Antonín Heveroch
K tomu však nikdy nedošlo – Antonín Heveroch v roce 1927 náhle umírá a dobový tisk zaplaví spekulace o tom, jakou úlohu sehrála v jeho nečekaném skonu právě Jedová chýše. Pražský ilustrovaný zpravodaj popsal další z velkoměstských mýtů, jenž se bude k hostinci napříště vázat, takto: „Když profesor Heveroch kupoval Jedovou chýši, přišel k němu jednoho dne starý medik Chroustovský, který měl za sebou asi padesát semestrů a který vedle svého beznadějného bohémství a věčné nouze s bídou zachoval si do konce svého života čisté srdce a který také nikoho nikdy vysloveně neobtěžoval, a říká mu: ,Pane profesore, nedělejte to! Každý, kdo si jen přičichl k Jedové chýši, ten to v životě prohrál. To její jméno není nadarmo. Jedová chýše má na svědomí osudy asi tisíce mediků, jen co já pamatuji. Říká se, že je to pověra, ale já myslím, že s tím nejsou hračky. Kolik mediků to odneslo před mou dobou, to se nedá ani spočítat. Chodil tam prý před pěti sty lety král Václav IV., ale ani s ním to neskončilo pěkně. Pane profesore, já to myslím dobře!‘
Heveroch Chroustovského znal, trochu se zarazil, ale pak se mu zdálo, že starý medik přišel se svou výstrahou v jiném úmyslu, vytáhl tobolku, ale než do ní sáhl, Chroustovský pravil odmítavě: ,Moc špatně jste mi rozuměl, moc špatně, pane profesore!‘
Heveroch zastrčil tobolku, a aby zakryl rozpaky, řekl přátelsky: ,Víte, to je něco jiného. Pro ty, kdož se do Jedové chýše chodili ožírat, ať už to byli medici, nebo jiní, pro ty to skončit dobře nemohlo. Jenže, jak snad víte, já nepiju. Můj životní systém je jiný. Pro mne neplatí vaše devisa. To byli vesměs lidé úchylní a vy také, kamaráde. Za zlé jim to nemám a vám také ne. To už tak život jde svou cestou a některé nechává na cestě a některé vedle cesty…‘“
Co bylo dál?
„,Inu, já se ještě omluvil, že jsem přišel říci své mínění, abych měl čisté svědomí,‘ dokládal starý medik, který zemřel asi šest měsíců po této návštěvě, a měl dokonce slavný pohřeb od svatého Štěpána jako jeden ze staré medické gardy.
A zanedlouho koupil profesor Heveroch opravdu Jedovou chýši a zemřel náhlou smrtí asi půl roku potom.
Suďte si o tom, co chcete! Ale snad přece existují na světě osudová tajemství ve spojitosti věcí s lidmi, tedy jisté souvislosti, které nechápeme…,“ končí svůj článek Pražský ilustrovaný zpravodaj. Dodejme, že profesor Heveroch umřel náhle 2. března 1927. Bylo mu 58 let.
Čert z Vyšehradu
Jestliže předválečné roky byly dobou úpadku, pak dvacátá léta znamenala pro Jedovou chýši období definitivní zkázy. Nikdo netušil, kdy přijde příkaz k asanaci, a tak se její nájemci rychle střídali, aniž by ze svého podnikání cokoli vytěžili a přirozeně jakkoli do stavby investovali. Jedová chýše rychle chátrala. Šindelová střecha byla na mnoha místech vyspravená dehtovým papírem, štít dávno ztratil svou sytě zelenou barvu, krov pohltila nemilosrdná houba a návštěvníci hovořili o vše prostupujícím pachu hniloby.
O tom, jak to v Jedové chýši před jejím zbořením vypadalo, vypovídá příznačně zpráva otištěná v deníku Čech 19. dubna 1924: „Včera po půlnoci zaslechl v Apolinářské ulici službu konající nadstrážník z hostince Jedová chýše zpěv. Upozornil proto hostinskou Kateřinu Linhartovou, aby zavřela, a vyšel před hostinec. Byl však zavolán zpět, že prý má Linhartová povolení do jedné hodiny noční. Když požádal, aby mu bylo ukázáno, počala mu Linhartová hrubě nadávati a křičela na ulici před hostincem. Na křik Linhartové vyběhl z hostince muž zvaný všeobecně Čert, bytem někde na Vyšehradě, a počal nadstrážníka ohrožovat. Když přišla policejní posila, utekl muž zvaný Čert zpět do hostince a prchl zahradou na Albertov.“
Kruh se uzavírá
Mnohokrát odkládaný konec Jedové chýše přineslo rozhodnutí městské rady o asanaci celého okolí z roku 1929. Po smrti profesora Heverocha zakoupil pozemek s hospodou stavitel Jan Kalous, jenž na něm v roce 1936 vybudoval nynější novostavbu (Apolinářská 445/6).
Minuly desítky let…
Až se tu v roce 1994 odehrály události, které prostřednictvím právě vznikajících bulvárních médií hypnotizovaly celou republiku. Zpěvačku Ivetu Bartošovou navštívil během pobytu jejího přítele, hudebníka Ladislava Štaidla, ve Spojených státech jistý Roman Tříska, původně snad proto, aby opravil rozbitý telefon. Zpěvačce namluvil, že je doma odposlouchávána a vůbec kýmsi neznámým (zřejmě mimozemskou civilizací) sledována. Pod touto záminkou ji odvezl z bytu, poté omámil psychofarmaky, věznil a sexuálně zneužíval. Tak to alespoň vypověděla na policii sama Bartošová. Důvěryhodnosti jejího líčení přispěla i Třískova nejasná minulost. Přesto došel soud v březnu 1996 k jednoznačnému závěru, že si zpěvačka všechno vymyslela a z bytu vybudovaného na místě Jedové chýše odešla s Třískou dobrovolně.
