Konec záletníka. Morytát ze Starého Města.

Byla to noc, na kterou se nezapomíná. Snad všichni obyvatelé domu na rohu Melantrichovy, tehdy ovšem ještě Sirkové, a Havelské ulice se kolem páté ráno tlačili v prvním patře u bytu Františka a Marie Binderových. Popis událostí, které se tu odehrály, nebo spíš představa o nich, jak ji utvářela fantazie sousedů, letěly chodbou, aby během chvíle opustily dům (dnes Melantrichova 504/5) a šířily se v přilehlých ulicích Starého Města.

Pětapadesátiletý drožkář František Binder chtěl v místnosti, kde kromě manželů spali i jejich tři děti (třináctiletý Arnošt, devítiletý Ludvík, sedmiletý Otokar) a švagrová, zavraždit sekerou svou o dva roky mladší ženu Marii, obchodnici se střižním zbožím.

Jenže co se ve skutečnosti oné noci z 6. na 7. listopadu 1893 na Starém Městě odehrálo?

Dnešní podoba domu č.p. 504/5 na rohu Havelské a Melantrichovy ulice

„Myslím, že kočí se někde zdržel, možná dokonce u milenky, a manželka ho šla hledat“, svěřil se redaktorovi Národní politiky domovník Schleichert. Ten také po druhé hodině v noci manželům Binderovým dům odemykal a „hned při otevřeni vrat seznal, že oba hodně pili. Byli velmi rozjitření a oči jim svítily. Hádali se tak hlasitě, že je musel napomínat, aby neprobudili ostatní nájemníky,“ zaznamenal domovníkovo svědectví list.

Zdaleka to nebyla první hádka, jež se mezi manželi rozhořela. „Binder rád díval se po ženách mladších, než byla jeho manželka a ta činila mu pro jeho nevěrnost výčitky a vůbec byla na něho žárlivou. Následkem toho se Binder častěji opíjel“, hlásil v odpoledním vydání redaktor Národní politiky.

Za dveřmi bytu se hádka, snad s ohledem na švagrovou a spící děti, které začaly plakat, přece jen utišila a všichni znovu usnuli. „Asi o půl páté ráno probuzen byl třináctiletý Arnošt znovu ze spaní šramotem. Otevřev oči, spatřil otce sedícího na posteli, kde spala matka. V tom Binder vstal a přiblížil se ke stolu, na němž stála rozsvícená noční lampička, a zatáhl za světlo. Malý Arnošt s hrůzou spatřil, že otec má ruce samou krev. Boje se promluvit, schoulil se pod peřinu a čekal, takřka ani nedýchaje, co dále se bude dít. Binder rychle oblékl si zimník, vsadil si na hlavu klobouk a po tichu otevřev dveře, vyšel z bytu. Sotvaže odešel, jal se hoch volat svou tetu, Josefku Machkovou, a když tato se mu ozvala, jal se ji vypravovat, co viděl. Machková netušíc nic dobrého, okamžitě vyskočila z lože, povytáhla opět knot v lampě a přiblížila se k posteli, na níž ležela Bindrová. Ježíš Marjá, on ji zavraždil! vzkřikla vzápětí zděšením. Spatřila totiž při světle lampy, že hlava Binderové zalita jest krví a že nešťastná žena v kaluži krve leží úplně bez vědomí.“

Z archivních materiálů lze vyčíst nejen zprávu o fiakristově dobrovolné smrti, ale i fakt, že se jeho žena Marie v roce 1900 znovu provdala, ale manželství se po týdnu rozpadlo.

Švagrová okamžitě zburcovala domovníka a ten běžel pro strážníka hlídkujícího v okolí. Přivolaní lékaři MUDr. Ludikar z Ochranné stanice (předchůdce dnešní Záchranné služby) a MUDr. Urban, jenž měl obvod Starého Města na starost, nalezli poté na levém spánku Marie Binderové asi šest centimetrů dlouhou a jeden centimetr hlubokou ránu, která notně krvácela. Zranění označili za vážné, nikoli však smrtelné a ženu, jež se stále nalézala v bezvědomí, nechali převézt do Všeobecné nemocnice.

Na místo dorazil i vrchní policejní komisař Drašnar a ten objevil pod postelí, na níž Marie Binderová spala, dřevařskou sekerku, na jejíž „čepeli posud tkvěla čerstvá krev“, líčil redaktor Národní politiky, aby svůj referát uzavřel: „Co tyto řádky píšeme, vypravuje se o vražedném pokusu Binderově po celé již Praxe a policie všude po pachateli pátrá, doufajíc, že ještě dnes jej dopadne.“

To se však policistům nepodařilo. Nešťastný záletník byl nalezen až příští den – oběšený v Ďáblickém lese. „Odsoudil se sám. Naopak manželka jeho ozdravila se již tou měrou, že za několik dní bude ze Všeobecné nemocnice propuštěna,“ hlásila 9. listopadu 1893 Národní politika.