Malostranské drama pod ohonem komety

Jen několik hodin před Štědrým dnem roku 1874 zasedl pražský porotní soud, aby rozhodl o vině či nevině šedesátiletého truhláře Josefa Miškovského a rozuzlil tak malostranské drama, jež po několik měsíců rozpalovalo a také rozdělovalo nejmalebnější pražskou čtvrť.

Vše začalo v červenci, když se nad Prahou objevila kometa, jejíž zlověstné moci přikládali ostatně mnozí z Malostranských vinu za popisované události. Bylo 6. července, když se Josef Miškovský zdržel v hostinci a do přízemního bytu v Břetislavově ulici 308/12, který s manželkou již sedm let obývali, dorazil až po deváté hodině večerní. Navíc notně pod parou. Sešlo tak z plánované vycházky na petřínské stráně, odkud chtěli manželé pozorovat ohon hvězdné cestovatelky (dnes označované jako Coggiova kometa C/1874 H1).

„Že pokazil jí radost, přivítala jej lavičníkem (hadrem na vytírání podlahy, pozn. autora), nadávala mu a aby i mimo čtyři stěny pokoje lidé slyšeli, že jest její muž darebákem a otrapou, vyřítila se na dvůr a pokračovala dlouho do noci v prostocvicích svého ostrého jazyka,“ líčily posléze Národní listy.

Místo, aby z Petřína pozoroval s manželkou ohon hvězdné cestovatelky, seděl Josef Miškovský v hospodě

Zdaleka to nebyla první hádka, domácí vojna, či váda, jak se tehdy říkalo, jež se u Miškovských odehrála. Co bylo příčinou těchto rozepří, v tom se ovšem názor sousedů (tedy malostranského vox populi) lišil.

Podle jedněch byla čtyřiapadesátiletá Barbora Miškovská „sice žena spořádaná a dobrá hospodyně, zároveň ale též lakomá a příliš ostrého jazyka čili na muže příliš hubatá“, která ráda „sypala na hlavu zuboženého dobráka hustý déšť těch nejpotupnější nadávek“. Podle druhých ležela vina za rozmíšky na bedrech Miškovského, jenž se „toulal s jinými ženskými a mrhal s nimi mzdu svou“.

Tak či onak, pod ohonem červencové komety skončila ještě hádka manželů Miškovských smírem.

Osudná noc

Léto minulo a Malou Stranu obarvily sentimentální barvy podzimu. Nadešla noc z 29. na 30. října 1874, když souseda Miškovských kavárníka Františka Neumanna probudily údery a škrábání na okno. Neumann došel ke dveřím a otevřel je. Tu „spatřil na dvorečku muže oblečeného pouze v košili, který po zemi se šoupal a něco nesrozumitelného jektal, z čehož jasněji poněkud pronikalo pouze úpění – Ježíš Maria!“

Kavárník rozpoznal Miškovského. „Pro všecko na světě Miškovský, copak to tropíte?“ oslovil souseda, ale odpovědí mu byl jen další povzdech – Ježíš Maria!

Neumann odvlekl plazícího se souseda k otevřeným dveřím jeho bytu. „Pojďte si pro muže sousedko, ať vám nenastydne,“ volal do místnosti, ale odpověď nepřicházela. V ústrety se kavárníkovi vyvalil jen hustý dým. „Nahlédl proto dovnitř a tu k ustrnutí svému shledal, že sousedka bez vlády a bez života leží na zemi těsně vedle kamen s hlavou v popelníku,“ líčily Národní listy.

Břetislavova ulice. Dějiště dramatických událostí z října 1874.

Další události na sebe nenechaly dlouho čekat. Neumann zburcoval strážníky, ti přivolali soudní lékaře a těm trvalo pouhou chvíli, než podle oděrek a podlitin na krku i ve tváři Barbory Miškovské určili, že příčinou smrti nebylo udušení, jak měl napovídat dým, který se valil z roury od kamen vytržené ze zdi, nýbrž uškrcení. Josef Miškovský putoval před soud.

Soudní líčení

„Povězte, zdali jste mívali s manželkou hádky?“ optal se Miškovského předseda senátu.

„Nejvíce pro tu hospodu, slavný soude. Byla lakomá a vzdor tomu, že jsem jí dával 14 zlatých týdně, nepřála mi ničeho,“ odpověděl Josef Miškovský, který jako truhlář v bubenské vagonce vydělával obstojné peníze.

„A nezavdal jste ženě příčinu k žárlivosti?“

„Baže nezavdal. Ona ale přece říkávala: Nechoď do té hospody, já vím že tam napájíš nějakou kůstku“, opakoval mezi lítostnými vzlyky Miškovský, aby vzápětí vylíčil, jak probíhala osudná noc.

„Žena byla nemocná, vzácní páni, kňourala celé noci, jak jí bolely oči. Pravím jí: Maminko přinesu ti trochu kořalky, abys mohla spáti. – Nechci, dej raději tři krejcary na špiritus a namažeš mi záda. Šel jsem tedy pro špiritus, ale vzal jsem s sebou i druhou lahvičku na kořalku.“

Co se stalo potom? zajímalo soudce.

„Po večeři si manželka přikládala na oči teplé pytlíčky s otrubami. Namazal jsem jí také záda špiritusem a pak dříve, než jsem ulehl, nalil jsem do skleničky trochu rosolky (likér z masožravé květiny rosnatky, jemuž byly připisovány léčivé účinky, pozn autora), řka: Tu máš maminko, napij se té rosolky. – Nechci, zamračila se. Tak jsem se napil sám a šel do postele.“

Dobrá, co přišlo pak?

„Sotva jsem ulehl, zeptala se: Mnoho-li jsi koupil té kořalky? Povídám: Za šesták maminko. Ale sotva jsem to vyřkl, bylo zle. I ty darebáku, spustila, nebylo ti líto šestáku, za dva krejcary by ti kořalka nestačila? Já ubohá šetřím, šetřím, ale počkej ty lumpe, nic nedostaneš!“

Říkala vám lumpe?

„Pořád milostpane. A taky darebáku, hazardo nebo kořalo! Jak jednou začala, vyčetla mi všecko na světě. Já přitom ležím v posteli, celý se třesu a hořím až konečně pravím: Maminko mlč už a jdi spát! Jenže jí jela huba dál. Tu jsem ji chytil, a stiskl jí hrdlo, aby nemohla nadávat.“

Jak dlouho jste ji škrtil?

„To já, milostpane, v té rozčílenosti nevím, ale jak jsem jí řekl: Tak, a teď si nadávej! vjela mi oběma rukama do obličeje a tloukla a škrábala, až najednou ustala.“

A pak?

„Pak jsem jí pustil a ona klesla mrtva ze stoličky.“

Jaké jste měl při tom škrcení myšlenky?

„To já, milostpane, nevím.“

Musel jste přece vědět, že jest to nebezpečné. Proč jste ji raději nedal facku, když nemlčela?

„I to ne, milostpane, já bych jí jakživ neuhodil.“

Josef Miškovský a jeho žena Barbora bydleli v Břetislavově ulici 308/12

Když si Miškovský uvědomil, co učinil, rozhodl se ukončit také svůj život. Alespoň to u soudu tvrdil. „Slýchal jsem, že při udušení plynem z uhlí se nejlehčeji umírá. Zatopil jsem proto v kamnech, vytáhl troubu ze zdi, zacpal hadrem díru a přitom prosil: Má drahá manželko, má šetrná matko, milovaná Baruško, prosí tě tvůj nešťastný manžel, odpusť mi před bohem… třicet šest let žil jsem šťastně s tebou… ty můj nejmilejší poklade“, lomil teď rukama Miškovský a vzlykal jako ten nejzoufalejší člověk pod sluncem.

Ovšem, jak vidno, nezemřel jste, namítl předseda soudu. Nebylo to spíše tak, že jste chtěl dýmem zamaskovat svůj zločin?

„To ani v nejmenším, slavný soude. Dým mne dusil, až jsem začal krkat, zmítám se, svalím z postele a zůstanu ležet bez vědomí. Pak ale najednou cítím jako by se dveře od bytu otevřely. Říkám si, co to? A pravím sám sobě: Snad že bůh nebes s tebou učinil nějaký zázrak a nepřeje si, abys spáchal samovraždu! Tak přišel jsem zase k vědomí a vyplazil se ven.“

Nepěkná minulost

Poté, co Josef Miškovský vylíčil průběh osudné noci, v němž sám sebe představil coby vzorného manžela, jenž trpělivě jako beránek snášel po léta rozmary své lakotné ženy, ba co víc, nepřestával ji přes její vznětlivost a žárlivost milovat, zdálo se, že obměkčil srdce porotců a ti stojí na jeho straně.

Pak se však ujal slova státní zástupce Ježek a všem přítomným doslova vyrazil dech. Kdepak, Miškovský nebyl ani zdaleka takové lilium, jak o sobě tvrdil. „V roce 1864 v přestrojení za ženu vloudil se do příbytku jisté šestinedělky, aby ukradl jí spořitelní knížku na 300 zlatých znějící. Ubohá žena umřela leknutím, načež Miškovský byl odsouzen na pět let do žaláře,“ sděloval nyní porotcům Ježek.

Dvanáctičlenná porota poté hlasovala, zda se v případě smrti Barbory Miškovské jednalo o vraždu, či pouhé zabití, jak tvrdila obhajoba (konkrétně dr. Kučera). Osmi hlasy proti čtyřem rozhodla o vraždě a předseda senátu odsoudil šedesátiletého muže k trestu smrti provazem, který, jak bylo zvykem, zmírnil císař František Josef I. na trest doživotní. O vánočních svátcích bylo na Malé Straně zase jednou o čem mluvit.

Coggiova kometa (dnes označovaná C/1874 H1) budila pozornost po celé Evropě