Neberte nám Ferdáčka! Před 150 lety zemřel v Praze Ferdinand I. Dobrotivý.

Před 150 lety – v neděli 4. července 1875 – se rakouský císař a český král Ferdinand I. Dobrotivý vydal na poslední cestu Prahou. Ostatky panovníka provázely davy Pražanů a když se koně vystrašení takovým počtem lidí zdráhali pohnout z místa, vykládali to přítomní jako zázrak, důkaz toho, že císař nechce Prahu opustit.

 Ferdinand I. Dobrotivý (jako český král vystupoval coby Ferdinand V.) přesídlil do Prahy v prosinci revolučního roku 1848, jen několik dnů po vynucené abdikaci, k níž došlo v Olomouci. Dohromady tu prožil dlouhých 27 let. Se svou manželkou Marií Annou Savojskou bydlel v jižním křídle Pražského hradu. „Cítil se tu doma, netoužil po cizině a Vídni se důsledně vyhýbal“, napsaly po císařově smrti Národní listy.

Život, který vedl, byl vcelku nenápadný. Císař ani císařovna (tak byli totiž Ferdinand a Marie Anna nadále titulováni) veřejně nijak nevystupovali, o to velkoryseji však podporovali pražské dobročinné ústavy. Za pěkného počasí se staly pravidlem císařovy projížďky kočárem, na něž se vydával vždy po poledni v doprovodu osobního lékaře. Během těchto projížděk rozdával chudým milodary a dětem bonbóny. Lidé ho zdravili uctivým smeknutím čepice či klobouku.

Říjen 1836. Ferdinandova korunovace ve svatovítské katedrále.

Ferdinand byl v důsledku epilepsie i fyzické slabosti považován od dětství za poněkud slabomyslného. Jeho rodiče, císař František I. a Marie Terezie Neapolsko Sicilská, byli přímí bratranci a řada z Ferdinandových sourozenců byla prokazatelně postižena degenerací (Ferdinand a jeho sourozenci neměli osm, jak je běžné, ale pouze čtyři praprarodiče). Těžko však mluvit o slabomyslnosti u člověka, který plynně ovládá pět jazyků včetně češtiny, hraje výborně na klavír a trubku, zabývá se botanikou i technickými vynálezy.

Pohřební rituál

Poslední Ferdinandovy chvíle nadešly ve čtvrtek 29. června 1875. Ještě po druhé odpoledne hovořil se svým okolím. Poté usnul a v 15 hodin 37 minut ve spánku zemřel. „Měl lehkou smrt. Tvář jeho bledá, ale lehce usměvavá; jest vousy silně zarostlá. Ferdinand dříve nenosíval vousy, až v posledních letech dal se zarůsti a plnovous jeho, bílý jako sníh, dosáhl značené délky, sahalť mu totiž až na prsa. Na vousu tomto si velice zakládal a věnoval mu vždy zvláštní péči,“ líčily Národní listy.

Přesně ve čtyři se ozvaly zvony na Svatovítské věži. Vzápětí se přidali zvoníci u Strahovského kláštera a kláštera kapucínů na Pohořelci. Pražané už tušili, co se děje. Zprávy o králově zdravotním stavu se v předchozích dnech roznesly po městě. V osm večer byla na Hradě vztyčena černě zastřená černo-žlutá rakouská zástava.

Tělo císařovo bylo oblečeno do slavnostní uniformy polního maršálka a přeneseno z ložnice do jídelny – stále v prvním patře jižního křídla Hradu. Další dva dny bylo vystaveno v kapli svatého Kříže na druhém nádvoří, jíž nechal Ferdinand klasicistně upravit jako soukromou modlitebnu pro sebe a císařovnu. V pátek od osmi ráno do šesti večer. V sobotu od dvanácti znovu do šesti.

Proudy Pražanů přicházely po Nových zámeckých schodech, aby mohly projít kolem černě pokrytého katafalku uprostřed kaple, na němž leželo tělo, jak se v průběhu dalších let ukáže, posledního korunovaného českého krále. Čekání v letním horku se protáhlo na dlouhé desítky minut.

Okolo odkryté a vyvýšené rakve hořelo 300 voskovic ve stříbrných svícnech. Na černých poduškách byly vystaveny císařská a česká svatováclavská koruna. Dále žezlo, jablko, arcivévodský klobouk rozličné řády či šavle.

„Pokál se srdcem umístěn jest na prvním stupni katafalku vpravo, nádoba s vnitřnostmi vlevo“, popisoval list pohřební rituál, na nějž přijel do Prahy dohlédnout úřadující císař František Josef I. Kolem krku měl Ferdinand Řád zlatého rouna a na prsou řád Marie Terezie. V sepjatých rukou jednoduchý kříž. Hlava „sporými vlasy porostlá“ spočívala na černém polštáři.

Převoz do Vídně

V neděli 4. července 1875 pak následoval převoz ostatků na nádraží. Provázel ho obrovský zájem veřejnosti. Kočár s třemi páry kladrubských koní předjel ke kapli svatého Kříže, těžkou dvojitou rakev vynášelo 16 mužů. Následovaly stříbrné poháry se srdcem a vnitřnostmi. Přesně v deset hodin vyrazil smuteční průvod z druhého nádvoří Pražského hradu. Z Matyášovy brány pokračoval Nerudovou (tehdy Ostruhovou) ulicí, přes Karlův most a nynější Národní třídou. Všechny pražské zvony bily nepřetržitě od deseti do dvanácti hodin. Přes tisíc diváků obsadilo lešení kolem rostoucí budovy Národního divadla.

Při vypřahání koní u nádraží davy Pražanů křičely: „Obraťte, neodvážejte nám Ferdáčka!“ Marně. Ferdinand V. Dobrotivý byl pohřben v kryptě kapucínů ve Vídni. Uvedené líčení přesto dokládá, nakolik Češi toužili po svém králi. Po tom, aby žil trvale na Hradčanech, jak se ostatně první Habsburk na českém trůně Ferdinand I. Habsburský po svém zvolení v roce 1526 zavázal.