Nový rok 1883: Na Staroměstském orloji se objevil kohout a rozjařilí Pražané napodobovali jeho kokrhání

Silvestrovská noc roku 1882, respektive první hodiny a dny roku následujícího, přinesly Pražanům novou atrakci – na Staroměstském orloji se objevil kohout.
„Po jedenácté hodině v noci hrnuly se četné davy obecenstva na Staroměstské náměstí a nedbajíce deště, vytrvaly tam až přes půlnoc“, referovaly o silvestrovské atmosféře Národní listy. „Z okna prvního patra protějšího domů osvětloval univerzitní mechanik pan Hájek celý orloj elektricky tak jasně, že bylo možno na ciferníku i na kalendáriu všechny podrobnosti i z větší vzdálenosti dobře rozeznati. Čím více přibližovala se dvanáctá hodina, tím větší davy valily se na Staroměstské náměstí, takže tam stálo v dešti několik tisíc lidí.“

Kohout s mechanismem instalovaným v roce 1948, který neumožňoval výraznější mávání křídly. Z restaurátorské zprávy ak. soch. Petra Skály
Potom přišla půlnoc. „Jakmile věžní hodiny počaly bíti dvanáct, zavládl mezi obecenstvem neobyčejný klid, jejž nikdo přerušiti se neodvážil. Na to spuštěn orloj, apoštolové s Kristem obecenstvu se ukázali a když skleněná okénka za nimi se zavřela, zakokrhal poprvé hodinářem panem Heinzem zhotovený kohout velmi hlasitě jakoby novému roku na uvítání.“
Ovšem reakce Pražanů na novou ozdobu Staroměstského orloje byla dost rozporná. Zřejmě k tomu přispěl i požitý alkohol. „Kokrhání kohouta přijalo obecenstvo hlučným voláním Sláva a smíchem vpravdě frenetickým, jemuž nemohl nikdo odolati, neboť někteří šprýmaři napodobovali stále kokrhání a ztropili tak při svém odchodu veliký hluk“, končí svou zprávu Národní listy.
Mechanismus vůbec prvního kohouta umístěného na věž v roce 1882 byl konstruován tak, aby opeřenec při kokrhání pohyboval hlavou a rozpínal křídla. Během požáru radniční věže na konci druhé světové války vzal ovšem tento kohout (pro hodinářskou firmu Ludvíka Hainze jej zhotovil jistý František Kamberský) za své, takže původní soška kohouta byla o tři roky později nahrazena novou, jejímž autorem se stal sochař a keramik Vladimír David.

Asi nejstarší snímek Staroměstského orloje z roku 1856. Tehdy ještě bez kohouta. Fotograf Andreas Groll
Jakkoli byl nový kohout zřejmě umělecky hodnotnější, došlo při instalaci jeho mechaniky v roce 1948 k chybě, která v následujících dekádách výrazně omezovala hybnost hlavy a křídel.
„Pohyb páky způsobující pohyb křídel a hlavy byl téměř nemožný vzhledem k nedostatečné velikosti otvoru pod ocasem kohouta, kudy páka procházela. Celý pohyb kohouta byl omezen na velmi pomalé pozdvihnutí křídel (cca 12 mm) a hlavy… a téměř stejně pomalý pohyb opačný během kokrhání“, uvádí v restaurátorské zprávě z roku 2011 současný správce Staroměstského orloje akademický sochař Petr Skála. Pohyb křídel a hlavy tak nebyl od instalace poválečného kohouta v roce 1948 „patrný z prostoru pod orlojem ani při soustředěném pozorování“.
Právě tuto závadu následná konstrukční úprava ak. soch. Petra Skály odstranila, takže pohyb hlavy a křídel by měl být v současné době stejně výrazný jako v době, kdy byl kohout na orloji novinkou. Tedy na Nový rok 1883, kdy „po celý den byl starobylý orloj obklopen značnými davy obecenstva a kohout stal se předmětem všeobecné zvědavosti a pozornosti, takže bude podle všeho po nějaký čas nejoblíbenější figurou starobylého orloje.“

Práce na úpravě mechanismu kohouta. Z restaurátorské zprávy ak. soch. Petra Skály