Po stopách posledního převozníka pod Vyšehradskou skálou

Domek převozníka pod Vyšehradskou skálou, stejně jako jeho obyvatelé, se stali krátce před asanací malé stavby, ke které došlo v prvních měsících roku 1904, tedy v době, kdy byl Vyšehradský tunel již proražen, častým námětem fotografů, výtvarníků i více či méně sentimentálních úvah.

„Starý domek měl tuhé živobytí… všechny velké vody bily do něho s celou svou neurvalou vehemencí, ale domek odolal i nejprudším nárazům jako ta skála, pod kterou se krčí jako vlaštovčí hnízdečko pod krovem“, psal v únoru 1904 časopis Máj. „Tisíce a tisíce lidí prošlo tu kolem a zde bývalo vždy hlučno a veselo. Přívoz tu býval asi od pradávných dob a ve starých zápisech je o oněm velmi často zmínka. Přívozníci mívali tu asi živobytí neklidné — z jedné strany hrozila voda svými divými výpady, ze druhé rachotívaly úlomky skály, valící se do zahrady za domkem. Mizí s domkem kus poesie vyšehradské,“ zakončil svou vzpomínku žurnál, který Spolek českých spisovatelů beletristů Máj vydával v letech 1902-1915.

Obraz Jana Minaříka vznikl před rokem 1901

Poslední zdejší převozník Augustin Komm, původním povoláním zlatnický pomocník, převzal řemeslo pod Vyšehradskou skálou po rodičích. Ti se do domku, u něhož je od konce osmnáctého století uváděno číslo popisné 46, nastěhovali v roce 1881. Tou dobou se také objevuje dnes již zapomenuté označení celé uličky – Hrnčířská. Augustinu Kommovi bylo v té době dvaadvacet a měl za sebou vojenskou službu u námořnictva, k níž nastoupil v roce 1877. Oženil se a bydlel s manželkou Marií v Hrnčířské uličce jen několik kroků od převoznického domku směrem k Novém Městu.

Převoznický domek na Hergetově plánu Prahy z roku 1791

Matka Augustina Komma později vzpomínala, že v domku bydlel během svých studií na pražské Akademii jako podnájemník Jaroslav Čermák. Rodák z Betlémského náměstí a první český malíř, který vystavoval na pařížském Salonu. V roce 1853 tu představil obraz Šimon Lomnický žebrá na pražském mostě.

Ve svém fejetonu uveřejněném v roce 1904 v Národní politice to zmínila spisovatelka Popelka Biliánová. „Za dob svého studia byl u paní Kommové na bytě malíř Čermák, kterýž jí na památku namaloval Horymírův skok. Mocný a silný Šemík – hnědý – s obrovským rozmachem letí ze skály – a paní Kommová říkávala, že jí tak připadá, jako by ten hnědý Šemík chtěl jí skočit přes hlavu“, píše vyšehradská patriotka s tím, že „obrázek nyní jest v kanceláři potravní daně na Hrnčířské stráži u přívozu, kamž jej paní Kommová darovala (šlo o takřka sousední dům s popisným číslem 44, pozn. autora)“.

Slavný nájemník domku malíř Jaroslav Čermák

Zmiňovaná matka Augustina Komma, na jejíž svědectví se Popelka Biliánová odvolává, zemřela v roce 1905 v nedalekém chudobinci svatého Bartoloměje ve Vyšehradské ulici (dnes ministerstvo spravedlnosti – č.p. 427/18). Ve skutečnosti musela ovšem obraz zdědit, protože Čermák studoval na pražské Akademii v letech 1848-9, tedy dlouho předtím, než se Kommovi (v úředních zápisech se objevuje i německý tvar jména Khom) do domku pod Vyšehradskou skalou nastěhovali. Poté Čermák odešel do ciziny, kde strávil v podstatě celý zbytek života. Zemřel v dubnu 1878 v Paříží. Bylo mu 47 let.

Kolorovaný snímek domku přilepeného k Vyšehradské skále

S velkou pravděpodobností víme dokonce od koho paní Kommová obraz získala, tedy u koho malíř Čermák skutečně bydlel. Již v únoru 1842 se stěhuje do převoznického domku rodina Šebestových s tehdy pětiletým synem Augustem. Ten po smrti rodičů přebírá převoznické řemeslo a s manželkou Barborou zde vychová pět dětí – Emanuela, Josefu, Jana, Ludmilu a Antonína. Když v roce 1901 zemře Augustu Šebestovi žena, přesídlí do nedaleké Libušiny ulice a krátce poté se znovu ožení.

Je zřejmé, že do té doby žili Kommovi, respektive paní Kommová (její muž umírá v roce 1888) a Šebestovi v převoznickém stavení pod Vyšehradskou skálou společně. Ostatně „přívozník míval zde svého pomocníka, kterýž s ním v domku bydlel“, píše ve svém fejetonu Popelka Biliánová.

Převozník Augustin Šebesta na fotografii Zikmunda Reacha pořízené kolem roku 1900. Zdroj MMP

Dochovala se také fotografie Augustina (Augusta) Šebesty pořízená kolem roku 1900 Zikmundem Reachem a již zmíněná Národní politika otiskne 22. srpna 1908 drobnou lokálku s názvem Padesát let převozníkem. Píše se v ní: „Dnes slaví dvaašedesátiletý převozník Augustin Šebesta jubileum svého padesátiletého převoznictví, jež provozuje od Vyšehradu na Královskou louku. Již ve 12 letech provozoval se svým otcem tuto živnost a po jeho smrti vykonával převoznictví sám. Byl posledním převozníkem z Vyšehradu do Podolí. Když byl postaven tunel pod vyšehradskou skálou, přestala ovšem potřeba převážení, převáží dnes toliko od Vyšehradu na Královskou (později Císařskou, pozn. autora) louku. Přejeme starému jubilantu, aby ještě dlouhá léta svou živnost provozoval“.

Je tak pravděpodobné, že poslední převozníci převážející Pražany pod Vyšehradskou skálou byly ve skutečnosti dva. Ostatně dva jsou zachyceni, vezmeme-li v potaz muže na loďce v pozadí, i na zmíněné Reachově fotografii. Nosili stejné jméno August, respektive Augustin. První z nich – Šebesta se narodil v roce 1847, druhý Komm o dvanáct let později, v roce 1859.

Posledního převozníka, ať již šlo o Augustina Komma nebo Augustina Šebestu, zmiňuje v deníkovém záznamu také Franz Kafka, když vzpomíná, jak s rodiči a mladšími sestrami chodil v neděli na procházku až k Vyšehradské skále, kde museli, jako každý, kdo chtěl pokračovat směrem k Podolí, nasednout do loďky a skálu zasahující do toku Vltavy objet. Ten dobrý muž nechával Kafku a jeho sestry veslovat.

Úvodní fotografie z časopisu Máj, únor 1904