Dan Hrubý

Šachový král z pražského ghetta

První mistr světa v šachu se narodil mezi třinácti sourozenci v rodině pražského krejčího

TEXT DAN HRUBÝ

William Steinitz. V roce 1886 se stal po zápase s Johannesem Hermannem Zukertortem, jenž se postupně odehrával v New Yorku, St. Louis a New Orleans, prvním mistrem světa v šachu. V tu chvíli mu bylo rovných padesát let a patřil mezi největší světové celebrity. Jen málokdo přitom věděl, že se narodil a vyrůstal v zoufalých podmínkách pražského židovského ghetta.

První mistr světa v šachu William Steinitz se narodil jenom pár desítek metrů od Vltavy. V tehdejší Goldřichově ulici. Krátké, slepé uličce, která vedla podél západního okraje dodnes stojící Pinkasovy synagogy. To jediné je jisté. Vše ostatní, co se týká prvních dvaceti let Steinitzova života, je zahaleno řadou nejasností.

Už samo datum narození vyvolávalo dohady a neměl v něm jasno ani sám šachový šampion. V roce 1891 píše, že se narodil 16. května 1837. Později hovoří o 17. květnu 1836. Je tak zřejmé, že Steinitz sám dlouho nevěděl, kolik je mu ve skutečnosti let. Teprve v rozhovoru s časopisem The Jewish Chronicle ze srpna 1899, udává přesné datum svého narození – 14. května 1836. To posléze stvrzují záznamy nalezené v matrice pražské židovské obce i dochovaný konskripční arch šachistova otce Josefa Salamona Steinitze.

Goldřichova ulice před asanací. Rodné místo Williama Steinitze. Dnes stojí v těchto místech filosofická fakulta Karlovy univerzity.

Život v chudobě

Mimořádně střídmé jsou i další údaje o Steinitzově dětství a pražském mládí. Vesměs všechny pocházejí ze zmíněného rozhovoru, který William Steinitz poskytl časopisu The Jewish Chronicle pouhý rok před smrtí. Víme, že přišel na svět s tělesnou vadou a celý život kulhal. Do matrik byl zapsán křestním jménem Wolf. Záhy došlo ke změně na Wilhelm, přičemž anglicky znějící podobu jména William začal užívat poté, co v roce 1873 přesídlil z Evropy do Spojených států (americké občanství získal v roce 1888).

Budoucí šachový mistr byl devátým z celkem třinácti sourozenců, z nichž řada krátce po narození zemřela. Vyrůstal v mimořádně stísněných podmínkách. Později bude vzpomínat, že první šachovnici si s kamarády namalovali na kus papíru a figurky vyřezali ze dřeva na podpal. O koupi nemohla být řeč.

Jeho otec se živil jako krejčí. Matka Anna rozená Thorschová zemřela v letech Steinitzova dospívání. Otec se znovu oženil a v jedenašedesáti letech se mu narodil další syn. Jak bylo tehdy mezi Židy z pražského ghetta zvykem, doma se hovořilo německy, ale rodiče se domluvili také česky a jidiš (výsledkem byla ve skutečnosti podivná směs těchto jazyků).

William Steinitz při souboji s německým mistrem Johannesem Zukertortem. Šachové utkání z roku 1886 je považováno za první oficiální mistrovství světa v šachu.

Nejlepší talmudista v Praze

Wilhelm Steinitz se od raných let projevoval jako mimořádně nadaný a bystrý chlapec. Bylo proto přirozené, že se nevydal ve stopách otce a nevyučil se řemeslu. Nevíme ovšem, zda navštěvoval nábožensky zaměřenou výuku, která v dobovém kontextu židovské komunity naplňovala představy o vzdělání intelektuálně zdatných dětí, nebo docházel na běžnou veřejnou školu.

Připomeňme, že od zrušení pražského ghetta císařem Josefem II. v roce 1782 nemuseli pražští Židé nosit žluté znamení (kolečko na šatech), směli se učit řemeslům, navštěvovat veřejné školy s německým vyučovacím jazykem, studovat na univerzitách, přijímat německá jména (1786), sloužit v armádě (1788) a svobodně podnikat.

Zdá se také, že volba vzdělání nebyla ani tak naplněním otcova přání, či rozhodnutí, jako spíš výsledkem péče okolní komunity, která si všimla chlapcova nadání. Sám Steinitz na svá školní léta vzpomínal: „Starý učitel se k zanedbávanému, ale inteligentnímu chlapci choval laskavě a kromě toho, že mu poskytl základní vzdělání, ho naučil také základům šachů“.

K tomu mělo dojít v převratném roce 1848. Wilhelmu Steinitzovi bylo rovných dvanáct let. Exceloval v matematice (to by napovídalo, že navštěvoval běžnou občanskou školu) i při výkladu talmudu, takže byl podle článku v The Jewish Chronicle „ve třinácti letech považován za nejlepšího talmudistu mezi pražskými mladíky“.

Pražský rodák William Steinitz byl považován za nejlepšího šachistu světa již v šedesátých letech 19. století. Oficiálním mistrem světa se stal v roce 1886 a do roku 1894 titul třikrát obhájil.

O tom, jak začala jeho šachová kariéra, vypravuje jediný dochovaný zdroj informací následovně: „Steinitzův rabín (možná šlo o učitele, na kterého sám šachista vzpomínal – pozn. autora) hrával každé odpoledne šachy a jeho žák ho pozoroval. Jednoho dne rabínův soupeř nepřišel, a tak rabín požádal svého žáka, aby hrál místo něj. Steinitz vyhrál všechny partie. Další den hrál se Steinitzem rabínův obvyklý protihráč – se stejným výsledkem. Když se o tom dozvěděl jeden z nejlepších šachistů ve městě, nabídl, že si se Steinitzem také zahraje. Ten výzvu přijal a vyhlášeného hráče snadno porazil. Od té chvíle věnoval svůj volný čas tvrdému tréninku. Jednou týdně chodil do kavárny a utkával se tu s nejlepšími hráči.“

Není doloženo, že by se Wilhelm, později William Steinitz zúčastnil v Praze oficiálního šachového turnaje, alespoň takového, který by sledovala mezinárodní šachová veřejnost. Přesto, jak uvádí publikace People of the period z roku 1897, byl „už jako chlapec vyhlášen nejlepším šachistou ve městě – vlastně mistrem Prahy.“

Stáří v New Yorku

V lednu 1855 odchází Wilhelm Steinitz z rodičovského bytu. Stěhuje se do Rabínské ulice 196/28 (dům v místech dnešní Maiselovy ulice bude zbořen v rámci asanace v roce 1906). Na stejné adrese sídlí studijní náboženská nadace, což podle Steinitzova životopisce Tima Hardinga „podporuje názor, že se v té době stále zabýval studiem Talmudu. Je také možné, že se živil výukou matematiky.“

V lednu 1855 odchází William Steinitz z rodičovského bytu. Stěhuje se do Rabínské ulice 196/28. Dům po levé straně uprostřed.

Wilhelmu Steinitzovi je devatenáct a pražská etapa jeho života se pomalu blíží ke konci. V létě roku 1858 – ve svých dvaadvaceti letech – odchází do Vídně, aby studoval zdejší techniku (po roce školu opouští), pokoušel se o novinářskou kariéru (se zanedbatelným úspěchem), ale zejména hrál šachy. Hned rok poté končí třetí na přeboru Vídně, v roce 1860 je druhý a o rok později již Wiener Schachgesellschaft jasně vyhrává. Jeho hvězda stoupá a v roce 1862 se stěhuje do Londýna, jenž je ve druhé polovině devatenáctého století považován za centrum šachového dění.

Zda se do svého rodiště ještě někdy vrátil a nakolik udržoval se svou pražskou rodinou bližší kontakt, není zřejmé. Je možné, že s nevábným prostředím pražského ghetta zpřetrhal všechny vazby. Opaku by mohl napovídat fakt, že v roce 1890 pozval do New Yorku jednu ze svých pražských neteří (konkrétně Hedwigu, dceru nejmladšího bratra Bernarda), aby mu coby starému mládenci, pomáhala s domácností.

 

Rubriku Osudy XIX. a XX.  století z pera Dana Hrubého, autora Pražských příběhů, najdete v Týdeníku Forum.  
speciální vánoční předplatné na www.tydenikforum.cz