Šelmosmrtič – zapomenutý objev českého genia z Myslíkovy ulice

Kdepak Eiffelovka. Návštěvníci Světové výstavy v roce 1889 v Paříži strnuli až poté, co vstoupili do rakousko-uherského pavilonu a spatřili šelmosmrtič – vynález Antonína Pacovského, majitele domu na pražském Novém Městě.

„Proti lvům, tygrům a jiné krvelačné sběři vymyslil Antonín Pacovský, domácí pán v Myslíkově ulici, zvláštní oděv, ve kterém by jako v županu procházeti se mohl po Africe nebo v pralesích Ameriky, posaditi se kdekoliv a beze strachu dívati se dravým šelmám do očí“, zvěstovala převratný vynález 12. dubna 1889 Národní politika.

Ke svému vynálezu dospěl Antonín Pacovský poté, co podnikl na jaře roku 1885 dobrodružnou cestu přes Vídeň, Terst, Korfu a Athény do Istanbulu, na níž čelil mnoha úskalím a nebezpečím (např. houpání lodi). Ano, právě tehdy ho zřejmě napadlo, jak by odolal útoku lva, tygra nebo ledního medvěda (a nechme nyní stranou, že v oblasti Athén nebo Istanbulu není výskyt podobných šelem nejčastější). Po návratu do Prahy „konal bedlivá pozorování v oboru dravé zvěře a pořídil si také k tomuto cíli dřevěného tygra“.

Výsledek vynálezcova úsilí v sobě kombinoval důmysl lidský, konkrétně středověké rytířské brnění, s geniem matky přírody, která obdařila ježka (na pohled roztomilého hmyzožravého savce) důmyslnou soustavou bodlin. Antonín Pacovský „obě tyto myšlénky spojil v jedno a vynašel oblek, který kryje tělo a nesčetnými ostrými hroty stává se hrozným nepřítelem bezcitnému dravci ať již v Africe, Asii, Americe nebo na ledové točně,“ pokračoval v nadšeném líčení tisk.

Deset lvů je málo

Jak tedy Pacovského šelmosmrtič, tak totiž majitel domu v Myslíkově ulici svůj vynález pojmenoval, vypadal?

Tělo i údy kryla silná hovězí useň, hlavu přikryla helma vepředu opatřená hledím, které „vidlicovitým držadlem může se spouštěti a vzhůru posunovati“. Nad ním (v čelní krajině) trčel z přilby mohutný bodák, jenž připomínal roh nosorožce. Na nohou nesla osoba oblečená do šelmosmrtiče pancéřové střevíce.

Celý povrch obleku byl pokryt tisíci mosaznými hroty, většinou seskupenými do růžic po šesti nebo sedmi. Takových růžic (kromě solitérních ostnů) bylo na obleku 425, celkový počet bodců tak dosáhl bezmála tří tisíc (jen zámečnické práce na šelmosmrtiči přišly Pacovského na 150 zlatých).

Tím však přednosti šelmosmrtiče nekončily. Kromě prvků pasivní obrany vybavil Antonín Pacovský svůj oblek dvěma meči, dlouhou ocelovou halapartnou a velkou bambitkou. Vše poutala k obleku pružná táhla. „Vynálezce jest přesvědčen, že by se takto mohl utkat ne s   jedním tygrem nebo lvem, ale třeba s desíti“.

Kalendář Humoristických listů na rok 1890 připravil pro své čtenáře kreslený příběh…

…v němž se sám pražský šelmosmrtič stane lovenou obětí a skončí ve zvěřinci

Projevem zvláštního důvtipu A. Pacovského se stala jakási opora ve tvaru dřevěné kozy či podpěry (přirozeně hustě ostrými hroty posetá) připevněná k hýždím. Osoba navlečená do šelmosmrtiče se tak mohla zapřít a při boji s šelmou nabýt potřebné stability. „Další výhodou této podpěry či stoličky je podlouhlé sedátko ve tvaru housliček upevněné k hlavní opoře ze zad splývající. Lovec může takto kdekoliv mu libo, třeba uprostřed pouště se posadit a klidně čekat, až se lev nebo tygr přiblíží“, líčila Národní politika s tím, že „při chůzi, jak se rozumí, nelze toto zařízení nésti v ruce, nýbrž klátí se lovci volně na zádech.“

Antonín Pacovský nebyl přítelem malých poměrů, jež udusily nejednoho českého genia dřív, než mohl svět docenit jeho dílo. Zaplatil proto 100 zlatých za vystavení svého vynálezu na Světové výstavě v Paříži, kde šelmosmrtič skutečně upoutal zájem novinářů. Bohužel, především redaktorů německého humoristického tisku, kteří využili objev k ironickým poznámkám na vrub Pražanova důvtipu.

V českých kruzích byla ovšem popularita nového vynálezu nedozírná, jak dokládá polka s názvem Šelmosmrtič, jež v devadesátých letech 19. století ovládla pražské hospody a taneční sály.

Praha v Čechách hlavní město, tam přebývá Pacovský;

šelmosmrtič jeho dílo, vynález to obrovský.

Pacovský byl ve Štamburku, poznal kraj i zvěř i lid,

viděl, že tam pro potvory, není možno ani žít.

Šelmosmrtič, Šelmosmrtič div to v světě jediný,

on roznese Čechů jméno, ve vše světa končiny.

Důvtipné chrliče rohlíků

Ironické posměšky nemohly pana domácího z Myslíkovy ulice odradit od dalšího vynalézání. Nikoho proto nepřekvapilo, když v květnu 1895 oznámil zástupcům českého tisku svůj nový objev – pečivotoč.

„Po delší již dobu zanáší se Antonín Pacovský vynálezem, jenž čelil by velkému, pohříchu v celém vzdělaném světe rozšířenému zlu, totiž osahávání pečiva v kavárnách. Bystrý duch jeho nezalekl se překážek přímo nepřekonatelných, jež se mu stavěly do cesty a jež zejména spočívaly v problému, jak to narafičiti, aby z koláčů umístěných pod sklem na kulatém, kolem své osy se otáčejícím prkénku, vypadl otvorem v určitém místě se nalézajícím, koláč ustanovený, z ostatních vyvolený, a ne vůbec prvý koláč, který se díře přiblíží“, líčily Národní listy.

Cestovatel a vynálezce Antonín Pacovský

Svůj pečivotoč (vynález nepochybně i dnes aktuální) nabídl Antonín Pacovský odborné i laické veřejnosti hned ve třech funkčních variantách.

První systém měl “podobu kulaté klece o třech patrech. Nahoře nalézá se knoflík, kterým otáčejí se vnitřní prkénka, na nichž spočívají housky, kdežto vlastni klec čili mřížení, urobené z dřevěných tyčinek, jest pevné. V jednom místě, a sice u každého patra jinde, nalézá se mezi tyčinkami mezera, kterou se může prostrčiti ruka, a houska vyjmouti.“

Druhý systém byl komplikovanější, rovněž třípatrový. „Každé patro rozděleno jest přihrádkami na několik segmentů čili výseků kruhových. Do každé přihrádky vloží se koláč, jenž zároveň spočine na dvou ostnatých kolečkách vyčnívajících poněkud z dřevěného kotouče. Zatáhne-li se za kroužek upevněný na modré stužce, uvedou se kolečka v pohyb a koláč — slavnostně vyjede ze svého polovičního úkrytu na světlo denní. Kdyby se hostovi nelíbil, stačí mu jen pustiti kroužek, guma uvnitř táhne zpět, kolečka pohybuji se opačným směrem a koláč zase zajede.“

Pravým vrcholem objevitelského úsilí Antonína Pacovského byl ovšem třetí systém. „Jest to krosna, upomínající poněkud na psací stroj. Nahoře nalézá se klaviatura a počtu kláves odpovídá stejný počet přihrádek v průčelí krosny, opatřených malými, zamřížovanými, lehce pohyblivými dvířky. Za těmito mřížemi tají se — rohlíky. Jakmile stiskne se nahoře knoflík, vyletí v pravém slova smyslu rohlík z doupěte svého ven, takže, dle poznámky pana vynálezce, člověk potřebuje jen nastaviti ústa, aby mu rohlík přímo do nich padl“, líčily Národní listy s dovětkem, že kdyby prý Antonín Pacovský chtěl, „udělal by tento chrlič pečiva tak silný, že by rohlíky létaly až k vedlejšímu stolu“.

Zde sedící dámě či pánovi by znovu stačilo jen rozevřít dostatečně ústa (přinejmenším v průměru odpovídajícímu tloušťce rohlíku), jakkoli se drobným problémem, jenž během zkoušek v Myslíkově ulici vyvstal, ukázal být fakt, že rohlík se často v průběhu letu napřímil, otočil na šíř, takže ho nemohla pojmout ani ta největší a nejnevymáchanější pusa.

Pozn. Štamburk – Istanbul