U božího oka v Platnéřské se fackovaly též duchovní osoby
Hospoda U božího oka v Platnéřské ulici dožila s asanací domu č.p. 117 v roce 1908. Děly se tu věci…
Jedenadvacetiletý kočí František Blažek zapíjel začátkem března 1905 U božího oka masopust s takovou vášní, že když chtěl kolem desáté večer zaplatit, nebyl sto vstát a odejít do výčepu, kde úřadoval hostinský, a tak jen vyndal na stůl deset zlatých (dvacet korun paralelní měny) a smutně na ně hleděl. S pomocí přispěchal vedle sedící muž. „Vašnosti, já to zde dobře znám, já hostinskému peníze odnesu a přinesu vám nazpět!“ nabídl se kočímu, a protože ten jenom mumlal a koulel očima, sebral bankovku a odešel směrem k výčepní místnosti, v níž byl ovšem také východ.
„Rozumí se, že desítka ani ochotný muž více se neobjevili, což Blažka silně dopálilo. Žádal ostatní hosty, aby mu pomohli zloděje vypátrati, jenže ti to se smíchem odmítli“, líčily další události noviny. „Přišel také hostinský a vyzval kočího Blažka, aby byl hezky tiše a když Blažek nemohl jen tak lehce dvacetikorunu oželet — vyhodili jej z hostince na ulici.“
Nešťastný kočí jako by až nyní nalezl energii, která mu při placení chyběla. Rozčiloval se a zlostně hulákal před hospodou tak dlouho, až ho strážník zatkl a předvedl na stanici. Neznámý muž, který Blažkovi dvacetikorunu ukradl, nebyl přirozeně nikdy dopaden.
Pranice s duchovním přesahem
Podobné události byly ovšem U božího oka běžné. V noci z prvního na druhého května 1905 se tu pohádal sklepník Matěj Mottl s duchovním Františkem Koernerem. V následné rvačce byl Mottl zraněn na hlavě, duchovní Koerner na ruce (nechme nyní stanou, co vlastně v lokálu s tak příznačným názvem dělal). “Ostatní hosté rváče vyndali z hospody na čerstvý vzduch, přičemž byla ve dveřích rozbita skleněná tabule v ceně dvanácti korun,“ zakončilo líčení pranice Právo lidu.
Jen o pár dnů později, v pondělí 29. května 1905, došlo U božího oka k další rvačce, a podobně jako v předchozích případech, skončili oba aktéři – Ignác Soběslavský ze Smíchova a Antonín Voráček z Košíř – na chodníku před hospodou. „Že se to neodehrálo bez trocha krve a ran je jisto,“ podotkl věcně redaktor zmíněného deníku. Zvlášť, když se do pranice přimotal za rohem bydlící Jan Hanzl a „dal Soběslavskému pěstí ránu do obličeje až krev mu vytryskla.“
Černý rytíř
Na úvodní fotografii je též dobře patrný sousední dům U Oděnců (č. p. 119) se sochou Železného, Kamenného či Černého rytíře, která byla nejen domovním, ale i cechovním znamením zdejších platnéřů – výrobců plátové zbroje. K soše se váže pověst zpracovaná v minulosti řadou autorů (mj. Julius Košnář, Jan Wenig). Podle ní se rytíř v černém brnění, který dorazil do Prahy v době Jana Lucemburského, zamiloval do dívky, dcery zdejšího platnéře, a když nezískal její srdce, probodl ji ze zloby, či žárlivosti dýkou. Dívka ho z posledních sil proklela. Rytíř zkameněl a pro výstrahu byl na kamenném podstavci vystaven v průčelí domu, v němž dívka s rodiči bydlela.
Dům U Oděnců, v němž sídlil od středověku platnéřský cech, byl asanován v roce 1908, socha Černého rytíře se nalézá ve sbírkách Muzea města Prahy. Podle všeho pochází ze druhé poloviny 15. století.
Domy v Platnéřské zachycené na fotografii byly do jednoho zbořené v roce 1908. Na konci přehrazuje ulici dosud stojící objekt U zelené žáby (U radnice č.p. 13/8), v němž je od nepaměti restaurace (na snímku je patrný nápis Akciová pivnice). Dál za domem se již nachází Staroměstské náměstí.