Vánoční morytát z Vyšehradu. O podlém Karafiátovi, nebohé Růženě a málo vídané surovosti

Psal se rok 1890. Do Štědrého večera zbývaly pouhé tři dny, když v nenápadném domě na Vyšehradě, kterému nikdo neřekl jinak než Polsko (z důvodů, o nichž bude řeč), došlo k událostem, jež vystrašily rodiče dívek a mladých žen v celé Praze.

Text Dan Hrubý

Foto Archiv Jedličkova ústavu, NA, sbírka Pražských příběhů

Leč nejen vystrašily. Především je zpráva, jež záhy letěla Prahou, utvrdila v odvěkém přesvědčení, že jsou to právě oni, tedy rodiče, kdo nejlépe posoudí, jaký nápadník se pro jejich dceru hodí. Že jsou to oni, kdo za oparem vášně, jež s sebou láska v prvních měsících přináší, rozpozná praktické ctnosti a dovednosti dotyčného, či naopak jejich naprostý nedostatek.

Právě tak zrazoval Josef Selinger svou pětadvacetiletou dceru Růženu od vztahu s Antonínem Karafiátem. Pro starého pozlacovače byl tenhle mladík, který se živil jen příležitostnou prací, člověk „líný, lehkomyslný a věčně napitý“. Pro Růženu vychovanou v chudé, ale spořádané rodině, se v nejmenším nehodil. Ostatně Růžena… To nebohé děvče již jednou muži z rodu hejsků podlehlo – následkem byla nemanželská dcera Josefa, v době, o níž je řeč, právě dvouletá.

Dobový tisk popíše později Karafiáta jako „obyčejného lva, jací chodí Prahou s vyžilou tváří, šístky (zahnutým pramenem vlasů uprostřed čela – pozn. autora) a slámou viržinka za uchem.“ Jinými slovy jako pražského Pepíka nevalného vzhledu i charakteru. Jenže Karafiát, jak se to někdy stává, mladou ženu beznadějně poblouznil.

V roce 1913 bylo „Polsko“ přiděleno právě založenému Jedličkovu ústavu. Ten zde sídlí dodnes.

Seznámili se na některé z mnoha tanečních zábav a dýchánků, jimiž v letních měsících ožívaly zahrádky pražských restaurací. Přes nesouhlas rodičů odešla Růžena ze smíchovské prádelny, kde byla zaměstnána, malou Josefu zanechala otci a matce na Novém Městě a v říjnu 1890 se odstěhovala ke Karafiátovi, aby s ním nadále žila v „divokém manželství“.

Seznámili se na některé z mnoha tanečních zábav a dýchánků, jimiž v letních měsících ožívaly zahrádky pražských restaurací. Přes nesouhlas rodičů odešla Růžena ze smíchovské prádelny, kde byla zaměstnána, malou Josefu zanechala otci a matce na Novém Městě a v říjnu 1890 se odstěhovala ke Karafiátovi, aby s ním nadále žila v „divokém manželství“.

Spásná šněrovačka

Další události vylíčila Národní politika takto: „Kolem páté hodiny usedla dívka na kufr pletouc punčochu, obviněný pak opřel u stolu hlavu o ruce, aniž by slova vice promluvil. Pojednou Karafiát vyskočil, přikročil ke skříni a vrhl se na Růženu Selingerovou. Popadl ji za hrdlo a chopiv dlouhý nůž počal bodati zuřivě, kam dosáhl. Ubohé děvče se bránilo, volalo o pomoc, ale zběsilec neustal ve svých útocích. Teprve když jeho oběť krvácejíc z četných ran padla na lože a z něho na zem, vykřikl vztekle: Tumáš, bestie, já ti dám! načež odešel a zavřel za sebou dvéře světnice.“    

Konskripční arch Josefa a Antonie Selingerových. Manželé měli šest dětí. Růžena byla druhá nejstarší.

Těžce zraněná dívka osaměla a bylo jen dílem náhody, že se o chvíli později vrátila domů Karafiátova matka a nechala Růženu znovu dopravit (po několika hodinách, které od jejího propuštění uplynuly) do Všeobecné nemocnice. Lékaři objevili na těle nešťastné ženy dvanáct bodných ran na hrudníku, dvě na šíji, tři na levé a jednu na pravé ruce, takže byl vlastně zázrak, že bestiální útok přežila. Život ji nejspíš zachránila šněrovačka, po jejíž planžetách (kovových výztuhách) se nůž svezl.

Samotný Karafiát prošel vyšehradskou fortifikací, aby se dole v Podskalí přihlásil na policejní stanici. Před hospodou U pěvce Lumíra ještě potkal svého kamaráda kamnáře Posadovského a učinil mu neotřelou nabídku. „Pojď se mnou, jdu se udat. Popíchal jsem starou.“ Posadovský odmítl. Nůž, jímž útočil, hodil Karafiát do Vltavy.

Falešné tuberkule 

Začátkem února 1891 předstoupil Antonín Karafiát před pražský porotní soud. Žaloba jej vinila z pokusu o vraždu. Karafiát se k útoku na Selingerovou doznal, tvrdil však, že byl „pod obraz“, doslova „ožralý“ (z pohledu tehdejšího trestního práva, tedy nesvéprávný a za svůj čin neodpovědný). Na svou obranu také udával, že ho chtěla Růžena uhodit hrncem. Teprve poté se na ni vrhl a v opileckém afektu ani nepočítal, kolik ran ženě zasadil.

Soud přistoupil k výslechu svědků.

Jako první promluvila sama Růžena Selingerová. Poraněnou rukou nemohla dosud zcela hýbat a její dech i hlas byly sípavé, protože Karafiátův nůž zasáhl plíce. Žena tak zůstávala i s malou dcerou v péči rodičů. „Jaká byla první slova obviněného Karafiáta po činu?“ zajímalo radu zemského soudu Aloise Müllera.

„Ježišmarjá! Co jsem to učinil! Teď mě zavřou!“

„To bylo vše, nač myslel? Že si pokazil život?“

„Pak mě tam nechal ležet a odešel“, pokračovala ve výpovědi Růžena Selingerová. „Otočil dokonce klíčem v zámku“.

sbírka Pražských příběhů

Košatina, v něžné řeči Pražanů košatinka. Právě v takové přepravili zřízenci Růženu do Všeobecné nemocnice

Kolik alkoholu Karafiát v inkriminovaný den vypil? Obhajoba tvrdila, že od rána popíjel v jedné z podskalských kořalen. Avšak její majitelka Rosalie Epsteinová popřela, že by u ní obžalovaný kdykoli v minulosti byl. Karafiáta neznala a nikdy v životě neviděla.

Dalším místem, kde měl v osudný den Karafiát konzumovat alkohol, bylo hokynářství Josefy Bryndové. Ta skutečně potvrdila, že k ní Karafiát dopoledne přišel. „Žádal nějakou bylinu“, vzpomínala Bryndová. „Třeba čerta. Tak jsem mu nalila dvakrát kalíšek čerta po dvou krejcarech. Víc ale nepil,“ uzavřela svou výpověď hokynářka.

Cestou z nemocnice, když si vedl Selingerovou do Polska, vypil Karafiát ještě jednu malou skleničku lihoviny a domů si koupil litr piva. Tím vším ovšem, jak dokazoval žalobce, „nemohl takový protřelý pijan jako on v žádném případě klesnout v nepříčetnost“. 

archiv Jedličkova ústavu

V letech první světové války se tu váleční invalidé učili řemeslu, které jim mělo umožnit další existenci

Byla tu i další okolnost, jež naznačovala, že pětadvacetiletý muž svůj děsný čin plánoval. „Karafiát je chorý na tuberkule a ví dobře, že dlouho živ nebude, pročež dle výpovědi některých svědků již před činem prohlásil, že Růžena musí společně s ním do hrobu,“ upozornila Národní politika s pozoruhodným dovětkem, že Karafiát, jak záhy zjistili vězeňští lékaři, byl ve skutečnosti zcela zdráv a onemocnění tuberkulózou si jenom namlouval.

Dvanáct shovívavých mužů  

V tu chvíli by na Karafiátův osud nevsadil ani nejotrlejší hazardní hráč. Avšak JUDr. Josef Kliment, jenž mladíka coby přidělený advokát zastupoval, prokázal nebývalou výmluvnost, když vylíčil, jak málo občas stačí, zejména, když je žaludek lačný, aby alkohol zastřel lidskou mysl. Také poukaz na dívčinu mravní pokleslost (měla přece nemanželské dítě) na porotu složenou výhradně z mužů zapůsobil.

A tak, jakkoli se to zdá při tak šíleném útoku (dohromady šlo přece o osmnáct bodných ran) neuvěřitelné, porotci nakonec hlavní bod obvinění vyloučili. Na otázku, zda se jednalo o pokus vraždy, odpověděli pouze tři z nich – ano. Zbylých devět uvěřilo, že Karafiát vraždu Růženy Selingerové neplánoval, ale jednal v náhlém afektu pod vlivem alkoholu.

Soudce Müller vynesl poté rozsudek pouhých dvou let vězení zostřeného čtvrtletně postem a vždy 21. prosince, tedy v den, kdy Karafiát svůj odporný čin provedl, samovazbou v temné komoře s tvrdým lůžkem, taktéž bez jídla. „Vyvázl tedy surový milenec s malým trestem za svůj bestiální čin,“ uzavřely 5. února 1891 ponuré líčení Národní listy.