Velký bazar na Ovocném trhu pro „dítky úplně zpustlé“

Průchod (Ovocný trh 573/12 – Na Příkopě 957/23) známý už v posledních dekádách devatenáctého století jako Bazar, Velký eventuelně Nový bazar propojoval tehdy velmi živý Ovocný trh s převážně německými Příkopy.

Svůj název získal pro odlišení od sousedního a dnes již neexistujícího Malého bazaru zvaného také Pařížská ulička (Ovocný trh 574 – Na příkopě 574), jenž stál v místech nynější pasáže Myslbek. V roce 1930 bylo na Ovocném trhu zbořeno hned pět historicky cenných domů. Na jejich místě měla vyrůst nová budova banky Union. K tomu však nikdy nedošlo. Od třicátých do padesátých let zde fungoval improvizovaný pavilon uměleckého sdružení Myslbek, jenž dal posléze název celé proluce i nové budově z roku 1996.

Právě Malý bazar byl zřejmě první obchodní pasáží v Praze. Svůj název získal podle zasklené střechy ve střední části pasáže, jež tehdejším Pražanům mohla připomínat orientální bazary, respektive odrážela představu, která o nich ve střední Evropě panovala.

Malý bazar na dobové ilustraci

Obě pasáže zmiňuje ve své Monografii průchodů Egon Erwin Kisch. Zatímco o Malém bazaru píše, že „je tu prodej sodovky s apartními směsemi a výčep piva s typy opilých trhovců z Ovocného trhu“, ve Velkém bazaru „můžeme porovnat program Panorámy tohoto týdne s realitou Karla Maye“.

Pamětní deska z roku 1901, která se navzdory rozsáhlým stavebním úpravám dochovala při ústí Velkého bazaru na Ovocný trh (průchod dnes nese název Pánská pasáž), udává, že zde od roku 1381 sídlila kolej pro mistry svobodných umění při vysokém učení založená českým králem Václavem IV. Proto se také pro dům užívá název Kolej krále Václava.

V letech 1604 až 1607 tu bydlel geniální astronom rudolfínské Prahy Johannes Kepler. V zahradě měl v malé dřevěné věži observatoř.

Výjimečný čin manželů Olivových

Novodobé dějiny domu začínají 15. června 1890, kdy zakladatel pražské burzy a poslanec Českého zemského sněmu i Říšské rady (rakouského parlamentu) Alois Oliva spolu s manželkou Louisou věnovali propojené budovy, „jež se zovou Bazarem a jsou domy průchodními mezi ulicí Na Příkopech a trhem Ovocným“, jimi založené nadaci. Ta měla financovat vybudování a provoz ústavu, jehož účelem „bude, aby v něm zachraňovány a vychovávány byly (vyjímaje dítky blbé) především dítky úplně zpustlé, totiž takové, kteréž zejména zanedbáním aneb špatným příkladem svých rodičů v mravnosti své tak poklesly, že jich proto na školách veřejných ani trpěti nelze.“

Alois Oliva

Louisa Olivová

Olivovi vlastní děti neměli. Práce začaly po smrti Aloisie Olivové v roce 1892 a o rok později byla Vychovatelna Olivových pro 120 dětí mladších deseti let (dle poměru, který stanovili zakladatelé – osmdesát dívek a čtyřicet chlapců) slavnostně otevřena. V Říčanech je dodnes, jakkoli neslouží dětem zanedbaným, natož zpustlým, ale těm s onemocněním obezitou, respektive respiračního či pohybového ústrojí.

Ježíš Marjá, já jsem zabitý!

Pokročme v čase. První dubnový den roku 1925 se budova Velkého bazaru stala místem krvavé tragédie. To, když tu ve druhém patře v kancelářích firmy Jedlička a spol. (jedné z těch, jejíž nájemné směřovalo k dětem ve Vychovatelně Olivových) zastřelila Karla Jedličková ranou přímo do srdce svého manžela a majitele uvedené společnosti Jana Jedličku. Poté ukončila výstřelem do pravého spánku i svůj život.

Smutný příběh se začal odvíjet v říjnu 1923, když se sedmadvacetiletý úspěšný a všemi oblíbený prokurista Jan Jedlička oženil s třiadvacetiletou Karlou Radnitzovou. Novomanželé se usadili u rodičů nevěsty ve Štupartské ulici 746/11 na Starém Městě. Bohužel, záhy bylo zřejmé, že to není šťastné soužití. Problémy se vršily, až se v prosinci 1924 Jedlička odstěhoval. Nyní bydlel v nedalekém sídle své společnosti, jež se zabývala prodejem dřeva.  Od té doby se také manželé neviděli.  Až přišel duben 1925.

Banka Union Na Příkopě založená v roce 1872

Jan Jedlička se odpoledne procházel po Starém Městě se svým společníkem Jaroslavem Machurou. Hovořili o obchodních záležitostech. Kolem půl páté dorazili do kanceláří firmy nad Velkým bazarem. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že je tu čeká Jedličkova manželka. Chtěla mluvit s mužem o samotě. Mezi čtyřma očima.  Manželé odešli do sousední místnosti.

O průběhu dalších událostí lze usuzovat ze svědectví Jaroslava Machury. Ten čekal v kanceláři a slyšel přes dveře, jak spolu manželé rozmlouvají. Pochopil, že se Jedlička snaží hovor ukončit – musí prý vyřizovat korespondenci, ale jeho žena ho zadržela s tím, že má „ještě něco na srdci“.

Někdy v té chvíli vstoupil do kanceláře zákazník a sháněl se po Jedličkovi. Machura pootevřel dveře a spatřil Jedličku, jak stojí vcelku klidně naproti manželce. „Hned, hned už jdu!“ otočil se k němu společník. Byla to poslední slova, která od přítele slyšel.

Machura dveře opět zavřel. „Sotva však poodešel několik kroků, zazněla střelná rána a z pokoje bylo slyšeti Jedličkův hlas: ´Ježíš Marjá, já jsem zabitý!´ Vzápětí padly dvě další střelné rány. Machura povolal policejní hlídku. Když tato vnikla do pokoje, nalezla tam Jedličku mrtvého a Jedličkovou již umírající. Jedličková ležela překloněna přes opěradlo lenošky a hlavu měla pod stolem vedle ní stojícím. Jedlička klečel u klubovky a měl ruku nataženou jako by chtěl manželce ještě v posledním okamžiku revolver vyrvati z ruky.“ Tak popsal události pražský tisk.

Co přesně vedlo Karlu Jedličkovou k jejímu činu? Kde si opatřila velký šestiranný revolver, jímž manžela i sebe zastřelila? To zůstane už navždy záhadnou.

Celý případ měl ještě poněkud bizarní dohru v protějším domě, pod nímž ústil Velký bazar na Příkopy. „Jeden projektil asi v okamžiku, kdy Jedlička chtěl manželce revolver vyrvati, pronikl oběma okny bytu a vlétl do protější budovy banky Union. Tam v kartelním oddělení pronikl opětně oběma okny a zaryl se do zdi. Bankovní úředníci byli tím velice polekáni a v první chvíli se mylně domnívali, že snad někdo do okna úmyslně střelil. V okolí vzbudil krvavý čin veliký rozruch,“ končí svůj referát Národní politika.

Osud Emericha Ratha

V roce 1929, tedy jen krátce po smrti manželů Jedličkových, si uvnitř Velkého bazaru otevřel obchod se sportovními a trampskými potřebami Emerich Rath, jeden z nejznámějších sportovců a nejspíš také krasavců, lze-li něco takového na základě dobových zpráv soudit, tehdejší Prahy i celé střední Evropy. Bez přehánění.

Výjimečný sportovec i charakterní člověk Emerich Rath

Němec Rath se narodil v roce 1883 v rodině chudého pražského ševce. Vymykal se tak obvyklé sociální struktuře pražského německého obyvatelstva. Ve čtrnácti se stal příručím v železářství U Rotha na Malém rynku. Přitom hrál fotbal za DFC Prag – Deutscher Fußball Club Prag, fotbalový oddíl pražských Němců, respektive německy hovořících Židů, za nějž ostatně nastupoval i o dva roky mladší Egon Erwin Kisch.

Emerich Rath zároveň běhal, plaval, vesloval, hrál lední hokej, věnoval se vytrvalostní chůzi, horolezectví, krasobruslení i rychlobruslení, boxoval, v zimě vášnivě lyžoval. Denně posiloval a jeho vypracovaná figura se stala v Praze pověstnou.

V roce 1907 vyhrává na lyžařském mistrovství Českého království závod na pět kilometrů, druhý je na desítce i padesátce. O rok později běží v barvách Rakousko-Uherska na olympiádě v Londýně maratón. Skončí pětadvacátý. V roce 1912 se v Berlíně stává boxerským mistrem Německa, zároveň se zde účastní soutěže mužské krásy a ze 150 účastníků vybojuje šesté místo.

V roce 1912 odjíždí na olympiádu do Stockholmu – maratón dokončí jako třiatřicátý. Jakkoli to v Praze nebylo vždy zvykem (české a německé sportovní kluby byly důsledně oddělené), udržuje Emerich Rath blízké vztahy s českými sportovci a v roce 1915 nastupuje v řadách české hokejové reprezentace na mistrovství Evropy v Berlíně.

Rathův obchod ve Velkém bazaru

Zásadní událost Rathova života se však odehrála 24. března 1913. Spisovatel a publicista Pavel Kovář ji před lety popsal v týdeníku Reflex takto: „Od Labské boudy vyběhlo šest lyžařů k závodu na 50 kilometrů. Čtyři Češi a dva Němci, jedním z nich byl Rath. Po startu se jarní počasí změnilo ve sněhovou vichřici. Rath odstoupil již v prvním kole, vzdávali i další, až běžel pouze Hanč. Když v předpokládaném čase nedokončil druhý okruh, tři nejzdatnější lyžaři ho vyrazili hledat. Rath na něho narazil u Zlatého návrší: ležel, byl vyčerpaný a cosi mumlal. Odepnul mu lyže a snažil se ho nést, ale oba padali do závějí. Proto posadil Hanče k tyči hřebenové cesty a spěchal k Labské pro pomoc. Šest záchranářů se saněmi sice nebohého lyžaře posléze přivezlo, ale ten byl již po smrti. Neumrzl, selhalo mu srdce. Došlo však ještě k další tragédii: Hančovi půjčil na trati svůj kabát a čepici jeho kamarád Václav Vrbata a sám pak umrzl.“

Emerich Rath se tak stal přímým účastníkem tragického závodu. „O události byl v roce 1956 natočen film Synové hor. Nelíčil ovšem nic o tom, že pro Hančovu záchranu nasazoval život Rath. Důvod? V polovině padesátých let byl jako bývalý živnostník na indexu. Rath při natáčení působil jako poradce, dostal i malou roli hajného, ale s nalepeným mohutným vousem, aby nebyl poznán. Při premiéře svým přátelům smutně říkal: Takhle to tehdy na hřebenech vůbec nebylo,“ končí své vyprávění Pavel Kovář.

V letech první světové války slouží Emerich Rath jako vojenský instruktor lyžování v Alpách. V roce 1916 je vyznamenán stříbrným záslužným křížem, když zachrání frekventanty kurzu před lavinou.

V roce 1923 se natrvalo vrací do rodného města a v železářství U Rotha, kde se vyučil, otevírá vůbec první specializovaný obchod se sportovními potřebami v Praze. Prodává míče, lyže i brusle – a také trampské vybavení. Z Ratha se stává vášnivý tramp. Jako Šedý vlk je každou neděli k vidění na svém ranči v Lukách pod Medníkem.

V roce 1924 se na kajaku vypraví po Seině (360 kilometrů) na olympiádu do Paříže. Sejde se tu s Pierrem de Coubertinem.

V roce 1929 stěhuje obchod do Velkého bazaru. Během okupace ukrývá Emerich Rath ve skladě svého podniku německého Žida Borise Efenberga. Sám nepřijme říšské občanství, na které má jako etnický Němec nárok. Po válce se tak vyhne odsunu.

Osudným se mu stane až komunistický převrat v únoru 1948. Rath, jenž prodává trampské a skautské potřeby, odmítne odstranit z výlohy Pepka námořníka i americkou vlajku. Vzápětí je obviněn z propagace západního způsobu života a amerikanismu. Na rok putuje do pracovního tábora. Poté se živí jako pomocný dělník. Stále však sportuje.

Emerich Rath jako Šedý vlk

Ještě v roce 1960 obdrží od organizátorů pozvánku na olympiádu v Itálii. Trénuje. Do Říma chce dojet na kole. Jenže československé úřady mu cestu překazí. Nakonec skončí jako bezdomovec. Z ulice vede jeho cesta do domova důchodců. To už se píše rok 1962 a slavnému atletovi zbývají poslední měsíce života. Když v prosinci umírá v broumovské nemocnici, je mu 79 let.

V roce 2004 udělí Český klub fair play Emerichu Rathovi zvláštní cenu in memoriam.

Průchod mezi Ovocným trhem a ulicí Na příkopě byl obnoven v devadesátých letech minulého století. Jakoukoli autenticitu pak smazala přestavba na unifikovanou a veskrze nezajímavou obchodní pasáž z roku 2011, v jejímž rámci byla odstraněna například i původní dřevěná kostková dlažba.