Z pohnutého života PRAŽSKÝCH DOMOVNIC

Pražské domovnice byly ve své době fenoménem, jak se dnes podobné úkazy vyznačující se neměnnými rysy označují. Pravda, šel z nich takový strach, že se i někteří majitelé nedokázali skutečné vládkyni domu vzepřít.

Text Dan Hrubý

„Zvláštní význam má pražská domovnice i pro soudnictví. Mé povoláni spřátelilo mě úzce s řadou soudců a ti jednohlasně tvrdí, že kupříkladu u soudů přestupkových v Praze a na předměstích tvoří domovnice samy o sobě už slušnou gardu, pokud se jedná o přestupky urážek na cti spáchaných nadávkami nebo pomluvami“, napsal v roce 1910 spisovatel a novinář Antonín Nečásek. „Ve velké části těchto líčení vystupují domovnice buď v rolích hlavních, buď jako žalované, nebo žalobkyně, anebo aspoň jako epizodistky, svědkyně. Neboť bez domovnice se v pořádném domě nestane žádný rámus, bez ní neobejde se žádný klep, žádný škandál, ani žádná ostuda.“

Pomluvila učitelku

Nakolik pravdivá jsou uvedená slova, potvrdil případ Albíny Kostkové z Letenské ulice (č.p. 605/17), jež si v roce 1903 odseděla za pomluvu rovných čtrnáct dní. To bylo tak…

Když bedlivá domovnice objevila před polednem 13. února 1903 rozbité okno, došla – vedena neúprosnou logickou – k závěru, že ho má jistě na svědomí slečna Vilma Halmyová, „učitelka maďarské řeči“, k níž ten den stěhovali nábytek. Rozběhla se tedy ke dveřím slečny Vilmy a zabušila. Když mladá žena otevřela, domovnice se na ní osopila. Jenže učitelka maďarštiny prohlásila, že o žádném rozbitém okně nic neví a vůbec, ať si okno zaplatí, kdo ho rozbil. Domovnice nelenila, odstrčila ženu stojící ve dveřích a popadla v její předsíni smeták se zouvákem coby zástavu. 

„Te büdös varangy! – Ty páchnoucí ropucho“, vykřikla učitelka maďarsky a zouvák se smetákem vytrhla domovnici z rukou. Na to jí správcová – nyní již před shromážděnými sousedy, které přilákal křik na chodbě – udeřila do hlavy. Pak se otočila a odešla. Kam, to se ukázalo vzápětí. 

Pražský domovnický pár z přelomu 19. a 20. století na snímku Zikmunda Reacha

Domovnice Kostková zamířila do jednoho z malostranských domů, v němž žil snoubenec slečny Vilmy, aby mladíkovi vylíčila, jak se v bytě jeho nastávající střídají pánské návštěvy. Muži staří i mladí odcházejí vždy jen pár chvil před jeho příchodem a co to všechno znamená, je přece jasné.

Nebylo. Mladík zažaloval Albínu Kostkovou pro pomluvu a urážku na cti. Před soudem pak Vilma Halmyová doložila, že si jen krátce před incidentem dala do novin inzerát, že vyučuje na Malé Straně maďarštině, a návštěvníci byli lidé, kteří si pro sebe nebo své děti přicházeli domluvit lekce. Soudní tajemník Weil odsoudil Albínu Kostkovou k zmíněným čtrnácti dnům vězení.

Propásla oběd

Jiný, zároveň však podobný případ se odehrál na Malé Straně v roce 1894. Domovnice Františka Šedivá z domu U bílé řípy (Nerudova 237/39) nařkla – přirozeně před všemi sousedy a dostatečně nahlas – jistou Marii Klímovou, že krade na půdě svršky a prádlo. Paní Klímová si to nedala líbit a domovnici zažalovala u okresního soudu na Ovocném trhu. Soudní adjunkt Ulrich ji dál za pravdu a odsoudil domovnici Šedivou ke třem dnům vězení. 

„Zprvu nepoddajná, smíru nikterak přístupná domovnice, jakmile slyšela rozsudek, počínala si jako malé dítě po výprasku. Svalila se na zem, sepjala ruce a prosila za odpuštění. Když jí bylo sděleno, že na prohlášeném rozsudku nelze nic měnit, zvedla se ze země a aby jen tak zhola neodešla, nadávala svědkům, že oni klepy nadělali a ona že je musí za ně odsedět. Nelibost svoji dala najevo konečné i tím způsobem, že bouchla dveřmi, až se okna soudní síně zatřásla,“ popisovaly závěr soudního líčení Národní listy.

To už bylo na soudního adjunkta příliš. Domovnici nechal přivézt zpět a uložil ji okamžitý disciplinární trest šesti hodin vězení. Františka Šedivá ho nastoupila v deset hodin dopoledne. V jedenáct se dostavil na Ovocný trh její manžel, aby se optal, kam se jeho žena poděla. Všichni sousedi už jsou doma U bílé řípy a ona nikde. 

Když zjistil, že si jeho žena bude až do čtyř odpoledne odpykávat trest, rozhodil rukama: „Kdo mi teď uvaří oběd?“ tázal se bezradně manžel zuřivé domovnice. 

Napadla katechetu

O vznětlivé povaze pražských domovnic vypovídá historie, jež se odehrála v roce 1898. Malý Josef, syn domovnice Škodové z Platnéřské ulice 112/35 (dům bude zbořen v roce 1908), nebyl právě vzorný žák. Potvrdilo to i pololetní vysvědčení. Český jazyk, psaní, počty, to všechno vezmi čert, na špatné známky byla jeho matka zvyklá, ale čtyřka z náboženství ji rozlítila. Došla k závěru, že vyučující katecheta si na Josefa zasedl a vydala se do školy na Uhelný trh zjednat nápravu.

Domovnice Škodová z Platnéřské ulice napadla katechetu z Uhelného trhu, protože dal jejímu Pepíkovi čtyřku z náboženství. Foto Sbírka Pražské příběhy

Zde rozrazila dveře právě když páter Heinse přednášel čtvrťákům o skutcích apoštolů. Přímo v učebně katechetu sepsula jako posledního pobudu, jehož lapila na vytřené chodbě, pak popadla svého Pepíka a vyvlekla ho ven, protože do téhle školy už nikdy nevkročí. 

Ředitel ústavu informoval o nebývalém výstupu okresní školní radu a ta domovnici nařídila, aby se katechetovi před žáky omluvila. Jenže Škodová odmítla (byla to hrdá domovnice), a tak se nakonec i ona ocitla u soudu na Ovocném trhu a pro přestupek „uražení úřední osoby“ putovala na dva dny za mříže. 

Saň z Truhářské

Pravou saní se ukázala být domovnice Aloisie Čadilová z Truhlářské ulice č.p. 1104/13. Dokonce i majitel domu lakýrník Waltera s ní mnoho nesvedl a když ji spatřil, raději se klidil z cesty. „V nádvoří téhož domu, v němž domovnice Čadilová byla neomezenou vládkyní, docházelo k častým bouřím a výtržnostem. Který z nájemníků se jí nelíbil, tomu zastaveníčko z nejhrubších nadávek každou chvíli uspořádala, přitom dovedla klepati a pomlouvati tak, že řádný nájemník po čtvrtletí hleděl, aby se z toho domu stálého škádlení raději dostal jinam,“ konstatovaly v září 1897 Národní listy.

Aloisie Čadilová vládla malému domu v Truhlářské ulici (č.p. 1104/13) despoticky. Jednoho dne se nájemníci vzbouřili. Foto Dan Hrubý

Koncem srpna 1897 to už jedna ze zdejších rodin nevydržela a podala na domovnici Čadilovou žalobu. Ta byla před soudem jako svatoušek, avšak ponížení a zášť sousedů nahromaděné za roky urážek, udělaly své. Všichni do jednoho neurvalé chování domovnice potvrdili. „Tu domovnice viděla, že hoří koudel a že by jistě byla odsouzena. Všechny svaté proto z kalendáře vyjmenovala a sepjatýma rukama prosila, aby proviněni její bylo prominuto.“

Když Aloisie Čadilová slíbila, že se polepší a zároveň zaplatí pokutu deseti zlatých na účet Ústřední matice školské, dali se uražení sousedé pohnout a souhlasili se smírem. Jak dlouho domovnici Čadilové její předsevzetí vydrželo a zda nastal v Truhlářské ulici klid, je však otázkou. Povahu, zejména tu domovnickou, nelze tak snadno změnit.