Život malostranského hrdiny a zachránce JOSEFA ROUSKA

O vánočních svátcích roku 1921 byl za záchranu 52 lidských životů vyznamenán na pražském policejním ředitelství obuvník a majitel půjčovny loděk Josef Rousek. Bezesporu jedna z nejznámějších postav Malé Strany i celé tehdejší Prahy. 

TEXT Dan Hrubý
FOTO archiv Evy Valdové, archiv Pražské příběhy

Přístaviště pod Karlovým mostem. Rousek si loďky sám vyráběl a jeho proslulost, jak dokazuje říkanka Humoristických listů, překročila hranice Malé Strany i celé Prahy.

Rodák ze Staré Huti u Dobříše žil ve známém domě U obrázku Panny Marie (také U Válečků) na Kampě 514/9. Spolu s manželkou, třemi dcerami – Marií, Boženou, Annou – a synem Františkem obýval jedinou přízemní místnost s pohovkou pod oknem, jímž si, v případě potřeby, zkracoval cestu ven k řece.

Původní profesí byl švec, samostatný obuvník, jak se tehdy trochu důležitě říkalo. Při jedné ze záchranných akcí se nakazil tyfem z vltavské vody a strávil osm měsíců v nemocnici. S obuvnickým řemeslem byl konec. Rousek požádal o koncesi na půjčovnu loděk, kterou si posléze otevřel na vltavském břehu

přímo před domem, v němž zároveň loďky vyráběl, opravoval (uštěpačné jazyky, jichž se na Malé Straně našlo vždycky dost, tvrdily, že je dělá schválně vratké, aby měl koho zachraňovat) i domovničil. Vlastně se teď jeho povolání ideálně doplňovala. Na břehu Vltavy stála také lavička, na níž sedával a přehlížel dění na řece.

„Podívej tam,“ ukazuje Josef Rousek na Vltavu v roce 1925

Prvního zachráněného si Josef Rousek připsal v roce 1898. To mu bylo 27 let a s čerstvou novomanželkou Antonií a její pětiletou dcerou Marií, kterou přijal za vlastní, se přistěhovali na Malou Stranu. Bydleli tehdy v domě U Zlatého kloboučku (U Lužického semináře 77/3), v jehož sklepě jsou patrné zbytky oblouku románského Juditina mostu. 

Všechny další zachráněné si Josef Rousek pečlivě počítal. A tak víme, že do Vánoc 1921, kdy vyznamenání od policejního ředitele obdržel, zachránil celkem 52 lidí (předposlední byla zoufalá slečna, jež chtěla svůj život ukončit pro nešťastnou lásku, posledním choromyslný student), a když v dubnu 1931 vylovil z vody dva školou povinné chlapce, byli to jeho v pořadí stý druhý a stý třetí zachráněný.

Za své činy nic nežádal a obvykle také nic nedostal. Redaktor časopisu Světozor po letech vzpomínal, že ho pražský magistrát odměnil čtyřmi korunami. Jindy německý profesor požadoval, aby mu za dvacetikorunu, již mu předchozího dne vyplatil za záchranu svého i manželčina života, vylovil ze dna řeky ztracenou kabelku.

Dům U obrázku Panny Marie na pražské Kampě, ve kterém Josef Rousek bydlel

Zrádný jez

Toto jsou pouze některé z Rouskových hrdinských činů, jakkoli on sám by je tak nejspíš nenazval.

Před třetí hodinou odpoledne 18. července 1909 se pod vorovou propustí Staroměstského jezu převrhli se svou loďkou čtyři chlapci – nejmladší dvanáctiletý student reálného gymnázia Robert Süss, jeho patnáctiletý bratr Jan, oba z Mariánské, dnes Opletalovy ulice, sedmnáctiletý student obchodní školy Emil Sýkora z Keplerovy ulice na Hradčanech a gymnazista Jan Hock z Karlína. Všechny čtyři Josef Rousek pohotově zachránil.

V roce 1910 vylovil z vody šest dělníků, kteří se zřítili s lešením při opravě Karlova mostu. Šlo o mimořádně nebezpečný počin, od něhož jej na břehu mnozí zrazovali, protože ve vodě plavaly kolem tonoucích zbytky dřevěného lešení a z mostu se dál sesouvaly kamenné bloky i nářadí dělníků. 

V létě 1919 popadla po prudké hádce s manželem sedmadvacetiletá Antonie Cibulková z Jánské uličky 317/7 (malostranský dům U Motů) svého desetiměsíčního syna a vyběhla z bytu. Manžel ji v obavách sledoval a spatřil, jak jeho žena skočila i s chlapcem do Vltavy. „Cibulka neváhaje skočil za svou ženou, již chopil za ruku, ale počal také sám tonouti. Na volání o pomoc přikvapil nedaleko na Kampě bydlící obuvník Josef Rousek a všechny tři tonoucí z vody na břeh vytáhl. Chladná lázeň vzpamatovala ženu Cibulkovu, jež se svým mužem a dítětem na rukou usmířena odešla domů,“ končí 5. srpna 1919 svůj referát pražský tisk.

Obzvlášť náročný se ukázal být pro obuvníka z Malé Strany rok 1922. Nejprve se třetí dubnový den pokusil na Kampě utopit vojín Ladislav Šteffl. Na topícího upozornil Josefa Rouska vojákův kamarád – a Rousek, ačkoli měl v té době zlomenou paži, uchopil zdravou rukou tonoucího za vlasy a vytáhl ho z vody.

Na Staroměstské radnici si v lednu 1938 vzal svou druhou Marii Hrubešovou.

O sedmnáct dní později — odpoledne 20. dubna 1922 – skočila v sebevražedném úmyslu z kampského břehu do Vltavy jedenatřicetiletá prostitutka M. Böhmová z domu U Ježíška v Břetislavově ulici 303/2. Josef Rousek jí přispěchal v loďce na pomoc a odvezl na břeh, kde byla přivolaným lékařem přivedena k vědomí a převezena do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí.

V úterý 8. dubna 1924 se po šesté hodině večerní projížděli v loďce u Staroměstského jezu student Jiří Skrčený z Kaprovy ulice, jeho kamarád Jan Stupka, taktéž z Kaprovy, a Mirko Vodák z ulice Na Rybníčku. Tak jako mnoho jiných před nimi vjeli do silného proudu pod jezem, kde se voda nevyzpytatelně točí, loďka se s nimi převrhla a všichni tři se začali topit. Byl to znovu obuvník a majitel půjčovny loděk Josef Rousek z Kampy, kdo jim přispěchal na pomoc a všechny tři zachránil.

K jednomu z nejznámějších počinů Josefa Rouska došlo v sobotu 25. dubna 1931, když si k projížďce po Vltavě vypůjčila loďku pětice školáků ze Starého Města. Nejmladšímu bylo devět, nejstaršímu čtrnáct let. Přitom půjčování loděk mladším šestnácti let bylo přísně zakázáno.

Rousek podezřelou posádku sledoval ze své lavičky a stalo se, čeho se obával – na rozbouřené hladině pod Staroměstským jezem se loďka převrhla. Tehdy již devětapadesátiletý muž přispěchal chlapcům na pomoc. Čtyři z nich se mu podařilo vylovit, pátý – desetiletý František Beran z Michalské ulice – bohužel utonul.

Loučení u Bruncvíka

Josef Rousek byl mimořádně vitálním a optimisticky laděným mužem. Když jeho první žena umřela, podruhé se ve svých šestašedesáti letech oženil. Na Staroměstské radnici si v lednu 1938 vzal Marii Hrubešovou. Za svědka mu šel syn František. A z radnice se spěchalo hned zpátky na Kampu, kdo ví, co by se tu mohlo bez přítomnosti zdejšího strážce přihodit.

Po smrti mu věnoval básničku v Lidových novinách spisovatel Jan Drda

Když o čtyři roky později, 13. srpna 1942, Josef Rousek zemřel, zaznamenal to bezmála všechen český tisk. Snad se tak stalo i proto, že šlo o nejtěžší a nejkrutější dobu po atentátu na zastupujícího říšského protektora a Josef Rousek představoval mimořádně kladnou a slušnou stránku lidského života. V Lidových novinách se objevil rozhlásek, jehož autorem byl spisovatel Jan Drda, a pražský Večer přinesl dojemnou zprávu o Rouskově pohřbu. 

„Na Olšanském hřbitově konal se včera odpoledne za velké účasti pohřeb známého zachránce tonoucích, sedmdesátiletého Josefa Rouska z Malé Strany. Byl to opravdu dojemný pohřeb. Se zesnulým přišli se rozloučit obyvatelé Kampy, přečetní jeho známí a jistě řada těch, kterým Rousek zachránil život,“ uvedl list pod titulkem Nábřeží malostranské Kampy osiřelo.

Pak pokračoval: „Rousek byl v pravém slova smyslu dítětem řeky, neboť prodlel u Karlova mostu skoro celý život. Znal každý zákrut Vltavy a na Kampě, kterou tak miloval, každé místečko a každý kámen. Těžko se před dvěma měsíci, kdy musil ulehnout, loučil s oblíbeným místem na nábřeží u Bruncvíkovy sochy, odkud každý den od rána do pozdního večera pozorně střežil čeřící se hladinu Vltavy a život na ní. Praha ztratila v Rouskovi nejen svou svéráznou figurku, ale i dobrého, ochotného člověka zlatého srdce, na kterého hned tak nezapomene.“ 

Do konce života zachránil Josef Rousek na 200 lidských životů.

Copyright © Nakladatelství Pražské příběhy s.r.o.
Obsah serveru je chráněn autorským právem. Jakékoli užití obsahu serveru včetně publikování nebo jiného šíření obsahu serveru je bez písemného souhlasu společnosti Nakladatelství Pražské příběhy s.r.o. zakázáno.