Zpustlá aristokratka předstírala zájem o sex. Skončila před soudem.

Na Štědrý den roku 1889 se před čtyřčlenným senátem, jemuž předsedal rada zemského soudu Adolf Drbálek, konalo přelíčení s pětačtyřicetiletou Marií Hřebíkovou, nenapravitelnou tulačkou a zlodějkou, o níž se tradovalo, že pochází z významného šlechtického rodu Rosenfeldů. Snad na tom bylo něco pravdy, teď jí však nikdo v pražském polosvětě neřekl jinak než Černá Hermína.

„Kdysi také bývala ženou velmi pohlednou, ale tomu jest už tuze dávno. Nyní vyhlíží jako ošumělá zřícenina. Přesto se však nevzdala svého záletného živobytí“, líčila s jistou krutostí Národní politika. „Pod závojem tmavé noci toulá se Prahou a v odlehlých uličkách zastavuje bludné chodce, aby jim nabízela svou vzácnou přízeň, ještě více však, aby je dle možností okradla.“

Ve středu 4. prosince tak narazila v Náprstkově ulici (tehdy ještě Zlaté) na úplně zpitého studenta, jenž dle líčení uvedeného listu „vrávoral jako medvěd“.

Marie rozevřela náruč, aby přehradila opilcovi cestu a vzápětí ho přimáčkla na prsa, takže nabyl dojmu, že jej po způsobu lehkých žen svádí. Do ucha mu přitom mumlala škádlivá slova lásky. Zároveň vsunula ruku do kapsy studentova kabátu a vytáhla z ní peněženku.

Student si podezřelého pohybu přes svou opilost všiml. Když se ovšem pokusil prchající Hřebíkovou pronásledovat „svalil se bezvládně u nejbližšího patníku“.

Marie Hřebíková se ztratila ve spleti staroměstských uliček. Pak otevřela peněženku a nemohla uvěřit svým očím. Více než padesát zlatých! Takový úlovek si zaslouží náležitou oslavu, napadlo ji, a pěkně zatepla vyrazila do hospody U zlaté dvojky na Malém náměstí (č.p. 5/9).

Dům U Zlaté dvojky (vlevo) na fotografii z roku 1905

„Tam snědla tři delikátní večeře, vypila několik sklenic plzeňského, a když se jí počala hlava motati, houkla velkopansky na číšníka: ´Tu mají kládu a dovedou mne domů!´ Přitom hodila mladíkovi zlatku, a ten uchopiv opilou pod paži, odvedl ji z hostince“, pokračuje ve svém líčení Národní politika.

Zvláštní dvojice bloudila poté ulicemi Starého Města i přilehlé Páté čtvrti (Josefova), až konečně číšník pochopil, že „má co dočinění s tulačkou bez domova a vyzval ji důrazně, aby zamířila ke svému bytu. Zlodějka nebyla dlouho na rozpacích. Zastavila u nejbližších vrat, zazvonila a když domovnice vrata otevřela, dala ji desetník a chtěla do domu vniknouti. Opatrná klíčnice však vytušila její záměr, i udělala pokřik, na který přikvapili policejní strážnici.“

Tím noční putování zvláštní dvojice skončilo. Strážníci Černou Hermínu ihned poznali, a když ji na komisařství podrobili prohlídce, našli u ní studentovu peněženku se zbytkem lupu i dalších pětadvacet zlatých ukrytých v punčochách (rafinovaná žena svou kořist chytře rozdělila).

Inzerát z dubna 1892

Na Štědrý den roku 1889 stanula Marie Hřebíková před soudem. Doslovný přepis jednání přinesla znovu Národní politika.

Předseda senátu Drbálek: „Už jste tu zase, vy hrozná osobo?“

Obžalovaná Hřebíková: „No, prosím jich, co mám dělat? To vědí, že sem moc ráda nikdá nejdu!“

Předseda Drbálek: „Víte-li pak, pokolikáté již budete dnes soudně trestána?“

Obžalovaná Hřebíková: „To bych, milosti, musila mít hlavu jako věrtel a potom oni to mají bez toho dobře znumerizováno!“

Předseda Drbálek: „Již čtyřiaosmdesátkrát seděla jste pro potulku, nemravný život a pro krádež. To je hezké vysvědčeni zachovalosti — a zvláště pro ženštinu! Znáte se k zločinu, z něhož jste nyní obviněna?“

Obžalovaná Hřebíková: „Prosím, skoro sama nevím, jak jsem k tomu přišla!“

Předseda Drbálek: „Spáchala jste snad krádež tu v opilosti?“

Obžalovaná Hřebíková (uraženě): „Ó, prosím! Tak to zas ne! To by mne uráželi! Já jsem z nóbl rodiny a pití jsem už od malička navyklá.“

„Tím hůře pro vás, neboť z toho vysvítá, že jste spáchala krádež při plném vědomí. Jen tak pokračujte a doplníte brzy řadu svých trestů na stovku…“, prohlásil předseda senátu Adolf Drbálek, načež odsoudil zpustlou aristokratku k osmi měsícům těžkého žaláře a ta vzápětí nastoupila svůj jubilejní pětaosmdesátý trest.